Osamělost postihuje čím dál mladší ročníky

„Osamělost je stav mysli spojený s pocity smutku, sklíčenosti, lítosti, stav, kdy člověk touží po někom, kdo by s ním sdílel jeho pocity, myšlenky nebo jen prostor, stav, kdy člověk strádá a přál by si svou situaci změnit. Pokud to jde, má-li člověk, a to nejen ve stáří, zdraví a dostatečnou vitalitu, záleží do značné míry pouze na něm, zda a jak s touto situací naloží. Rozhodujícím faktorem je jeho postoj k životu a osobnostní nastavení. Osamělým se může člověk cítit i ve vztahu s partnerem, s odchodem do důchodu se některé páry s obtížemi sžívají. Pocity odcizení můžete mít i mezi přáteli, naše společnost se od pandemie covidu nesmírně polarizovala, různá přesvědčení nyní ostřeji rozdělují přátele, někdy i rodiny,“ konstatuje MUDr. Makrlíková.

Je tedy osamělost vnímána odborníky jako nemoc?

„Osamělost je rizikovým faktorem vzniku somatických a psychických poruch. Osamělí lidé výrazněji pociťují strach a úzkosti. S úzkostnými potížemi k nám do ambulance přichází pacienti nejčastěji – propisují se do somatických potíží (trávící problémy, bušení srdce, závratě apod), či do nepříjemného pocitu vnitřního chvění, zvýšené starostlivosti, obav, že se něco někomu stane, soustavné potřeby ujišťování apod. Někdy si rodina všimne, že se jejich blízký mění, uzavírá se, nemusí mluvit přímo o smutku, ale nic ho netěší, izoluje se, stěžuje si na únavu, má různé bolesti, nechutenství, trpí nespavostí, případně zvýšeně zapomíná, i tak může vypadat obraz osamělosti, která vyústí v depresi. Obzvláště deprese spojená se sebeobviňováním a sebevražednými myšlenkami by měla vést k rychlému vyhledání lékaře.“

Zmínila jste zapomínání, jak rozpoznat, že jde o symptom osamělosti a nikoli nastupující demenci?

„Toto je někdy obtížné rozlišit, a tak pokud Váš blízký nebo Vy máte problém se zvýšeným zapomínáním, je na místě navštívit psychiatra.. Stále ještě od rodin slýchám, že zapomínání u svého blízkého považovali za projev stáří, a proto nepřišli dříve. Kvalita života seniora i jeho rodiny může být při včasné léčené demenci ještě nějaký rok zachována. V dnešní době je samozřejmější obrátit se o pomoc na psychiatra, i přesto, že určité stigma dosud přetrvává. Často jsou pacienti a jejich rodiny překvapení, že setkání s psychiatrem může být docela příjemná událost. Již počínající demenci je vhodné léčit, a pokud by se jednalo přece jen o depresi, kde jsou problémy s pamětí součástí symptomů deprese také, antidepresiva, která dnes předepisujeme, jsou nenávykové a k tělu šetrné léky, a i ony mohou pomoci se zlepšením vštípivosti a výbavnosti paměti. Pořád zde platí určitá kritéria, až po jejich splnění teprve o nasazení léků uvažujeme. Při dnešní délce čekacích dob u psychiatrů není ale dobré příliš otálet, předepsat odpovídající léky nebo antidepresivum může dnes i praktický lékař, což se mezi lidmi příliš neví.“