Na obyčejný život jsem se strašně těšila, říká bývalá úspěšná plavkyně Ilona Kudrnáčová-Hlaváčková

Ilona Kudrnáčová-Hlaváčková je jednou z nejlepších plavkyň české historie. 180 centimetrů vysoká znakařka má na kontě celou řadu velkých úspěchů. Pyšnit se může například titulem nejlepší česká plavkyně v letech 2001 a 2003, je držitelkou evropských rekordů na 50 a 100 metrů znak, získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, je několikanásobnou mistryní Evropy. Vyhrála na Hrách dobré vůle v Brisbane, zlato si přivezla z Univerziády a to je pouze zlomek velkých úspěchů.

Kariéru úspěšné plavkyně už pověsila na hřebík, žije s manželem a synem v Plzni a před pár dny se vrátila po mateřské do práce. Shodou okolností se znovu vrací k vodě. Vede plaveckou školu v bazénu v Plzni na Lochotíně a jak o ní prozradil její šéf, Ilona je nejen vynikající plavkyně, ale hlavně vynikající člověk. Můžu potvrdit, že je to sympatická, úspěšná žena a starostlivá maminka, která nezkazí žádnou srandu. Ale ať vypráví o veleúspěšné kariéře nebo o nové práci, oči se jí stejně nejvíc rozzáří, když je řeč o téměř tříletém synovi Kubíkovi....

Ilono, žijete v Plzni, pracujete v Plzni, ale plzeňská rodačka nejste. Co vás tedy přivedlo právě do západočeské metropole?

Mužskej, šla jsem za srdcem (smích). Přistěhovala jsem se z Prahy, protože můj manžel (úspěšný plzeňský tenista Pavel Kudrnáč) je Plzeňák. Když pak přišla řeč na to, kde budeme žít, tak jsme se rozhodli zůstat v Plzni. Tady byly vlastně ty podmínky nejjednodušší, takže spíš z praktickýho hlediska.

Vy úspěšná plavkyně v Praze, manžel úspěšný tenista v Plzni, kde jste se vlastně seznámili?

To je na dlouho (smích). My jsme se seznámili na Univerziádě na Mallorce, to byla taková velká akce všech sportů dohromady. Pavel tuším vyhrál a já jsem tam tenkrát v podstatě nastartovala svou kariéru. To jsme se viděli poprvé. Pak univerzitní sport vyhlašuje vždy nejlepší sportovce za sezónu, tam jsme byli oba pozvaní a už přeskočila jiskra. Potom jsme to dali dohromady a po deseti letech se vzali.

Takže romantika....

Jo jo, navíc jsme se brali v Ráji, protože jsme si říkali, že pak už to bude jenom peklo (smích). Ale do Plzně jsem se nestěhovala hned. To jsem ještě trénovala v Praze, Pavel zase bydlel v Plzni, jezdil na turnaje. Já jsem vlastně do Plzně šla, až když jsem ukončila plaveckou kariéru. Pak jsme si teda řekli, že spolu začnem žít, že to zkusíme.

Mimochodem, když už jsme u toho, jaký je váš manžel plavec?

Lepší než já tenista. Já tenis teda vůbec, se mnou si Pavel nezahraje. Kdybych měla říct, kolikrát jsme spolu byli na kurtu nebo v bazénu, tak to spočítáme asi na jedné ruce.

A vaše plavecké začátky? Nevěřím, že jste se naučila plavat až v deseti letech, jak se  píše...

Je to tak, já jsem byla asi opravdu velkej extrém. Prošla jsem všema možnýma kurzama a nic. Ale fakt. Doma jsem našla mokrý vysvědčení, kde jsou tři úrovně a i ta nejnižší byla škrtnutá a bylo tam napsáno jeden metr (smích). Ve třetí třídě jsem opravdu ještě plavat neuměla. Ve čtvrté třídě šla moje kamarádka na plavecký kurz a protože jsme tenkrát spolu hodně kamarádily, šla jsem taky. Takže jsem se převlíkla za plavce, tam mě hodili do toho velkýho bazénu...

A najednou to šlo samo...

(smích). Dodnes si pamatuju na slova toho pána, co tam byl, jestli jsem v pořádku. Jako já jsem neměla přímo strach z vody, ale plavala jsem spíš pod vodou, než abych plavala na hladině. Je pravda, že to bylo v Jičíně, kde jsem se narodila a pak musela být nějaká rychlá akcelerace, takže asi po roce našim doporučili, že by to chtělo jít dál. A naše rodina se kvůli tomu přestěhovala do Liberce, protože jsem šla do sportovní třídy a naši mi nechtěli poslat na internát. Takže celá rodina po tom zoufalství, co jsem předváděla předtím, se stěhovala. Fakt klobouk dolů, skvělí rodiče.

Teď už ale rodiče rozhodují o budoucnosti svých dětí kolikrát ve třech, čtyřech letech, není to brzy?

To je právě ono. Je to docela sranda, protože teď je to týden, co jsem tady u plavecký školy v Plzni na Lochotíně a vidím ty rodiče čtyřletých dětí, kteří jsou vystresovaní, že jejich dítě ještě neumí plavat a že prostě musí za každou cenu. Nechápou, že by je k tomu neměli nutit a tlačit. Alespoň ne úplně extrémně.