„Do registru jsem se přihlásil hned v osmnácti letech. Vnitřně cítím, že heslo pomáhat a chránit pro mě platí i v osobním životě, a proto darovat, když mohu a mám štěstí, že jsem zdráv, je pro mě naprosto přirozené. Ničeho jsem se předem nebál, načetl jsem si vyprávění jiných dárců, takže nebylo proč,“ řekl jubilejní dárce, který pracuje v Oddělení hlídkové služby Ostrava.
Český národní registr dárců dřeně sídlí v Plzni a má 60 poboček po celé republice. Po zápisu do registru se někomu ozvou lékaři prakticky hned, někomu třeba za pět, deset let, většině potenciálních dárců ale nezazvoní telefon nikdy. „Shodu s pacienty najdeme jen asi u 1 % ze všech zaregistrovaných, a právě proto potřebujeme databázi dobrovolníků co nejširší,“ vysvětluje vedoucí lékařka koordinačního centra registru MUDr. Jana Navrátilová.
„Cítil jsem se dobře, nic mě nebolelo, jen ke konci mě začaly brnět prsty u rukou. Ale to je maličkost oproti tomu, že můžu někomu zachránit život. Kdyby bylo potřeba, šel bych do toho znovu. Mám radost, je to opravdu dobrý pocit. Vím, že moje krvetvorné buňky právě teď míří někam do zahraničí, aby pomohly neznámému muži,“ komentoval Vojtěch Bittner.
Vojtěch Bittner daroval své krvetvorné buňky pomocí takzvané separace z krve, tedy metodou podobnou darovaní plazmy, bez narkózy. Druhou metodou je pak tradiční odsátí dřeně jehlou z kosti pánevní pod narkózou. Konečné rozhodnutí, jak chce dárce své krvetvorné buňky darovat, je na něm. „V současné době převažuje darování pomocí separace. Téměř nikdo ale po odběru zvolený způsob neřeší, dárci většinou říkají, že pocit, že právě díky nim dostane jiný člověk šanci na život, je k nezaplacení,“ doplňuje Navrátilová.
Foto Český národní registr dárců dřeně
