Rozhovor s Alešem Kavalírem, ředitelem plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni

Jednou z hlavních událostí tohoto týdne je probíhající festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Jedním z těch, kteří za festivalem stojí, je také ředitel plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni Aleš Kavalír.

Na probíhajícím festivalu Jeden svět jste přijal pozvání k debatě o dvou po sobě promítaných dokumentech: Chudoba cti netratí a Na divokém severu. Co na snímky říkáte?

"Každý je úplně jiný. Film Chudoba cti netratí je stylizovaný tak, aby dostál svému názvu. A to se podařilo. Zachycuje extrémní chudobu, myslím tím na naše podmínky, nikoli v celosvětovém měřítku. Té musí čelit statisíce lidí v naší zemi - uvádí se až 10 % populace. V případě filmu se tato situace týká matek samoživitelek. Nahlédnout situace, kterým musí v životě čelit, mám na mysli například starost o zajištění bydlení, školních pomůcek, přemýšlení, jak bez peněz uvařit pro šest lidí, nebo rozhodování, jestli koupit chleba za 23 korun, je velmi poučné. To je jeden rozměr toho filmu, ten popisnější a praktičtější, vlastně úplně neosobní. Druhým rozměrem je obrovská láska a péče, kterou hlavní postavy – matky svým dětem věnovaly, jejich vytrvalost a odvaha všem těm situacím čelit a radost a smích, které navzdory všem pro většinu lidí nepředstavitelným těžkostem dokázaly prožívat. Deprese, která na ně také občas musela padat, ta se tam autorovi asi nehodila.. Druhý film byl dokonalý, co se týče úhlů pohledu, aniž by se autor dopouštěl nějaké křečovité vyváženosti. Bezprostředně po shlédnutí snímku mě nenapadlo jediné slovo, které by se k nedávným událostem ve Šluknovském výběžku dalo říct navíc. Film shrnul osobní a navenek projevované důvody nenávisti účastníků pochodů proti lidem, kteří jsou odkázaní na sociální dávky a ubytovny. Zároveň nabídl možná vysvětlení kořenů této nenávisti, spočívající v takzvané strukturální zanedbalosti regionu, zpřetrhání sociálních vazeb vlivem migrace obyvatel a množství bezpráví, zejména v podobě odsunu jeho německých obyvatel i nezvládnutého dosídlování, ve frustraci způsobené všeobecným nedostatkem pracovních příležitostí a vůbec pocitem, že o tuto část země se nikdo nezajímá."

Film na Divokém severu poukazuje na problematické soužití minorit a majoritní společnosti. Setkávají se často Vaši klienti s diskriminací?

"Někteří ano. Ti, kteří jsou Romové nebo tak vypadají, mají samozřejmě mnohem větší problém sehnat práci nebo bydlení, kdy jsou odkázáni na ubytovny, místo aby bydleli v normálním pronájmu, který by vyšel třeba i o polovinu levněji! Diskriminace je ale pouze jednou z překážek a nelze na ni všecko svádět. Stačí třeba, aby majitel bytu požadoval kauci, jeden dva nájmy předem a už je to pro nízkopříjmové rodiny nepřekonatelný problém."

Situace podobná té na Šluknovsku se objevuje i v jiných částech republiky a její vývoj se zdá být často velmi podobný…

"Ano, někdy mám pocit, že tyto konflikty probíhají podle stejného scénáře. Objeví se nějaký mediálně nebo rétoricky zdatný vůdce, zahraje na nenávistnou strunu, na kterou novináři skočí, vznikne, většinou nepravdivý, obraz zvýšené kriminality a migrace cizáků, vymyslí se nějaké napadení a skončí to pochodem a PR příležitostí Dělnické strany, která všechny ochrání… Nejde podle mě o náhody ale o předem promyšlené akce s cílem se zviditelnit. Neříkám, že v dotčených městech nemají problémy k řešení, ale bývá to přifukováno a zneužíváno, protože se to někomu hodí."

A co Plzeňský kraj? Už máme s podobnými situacemi také zkušenost?

"Zatím ojedinělou, mám na mysli město Klatovy, kde takový pokus loni proběhl. A rok předtím v jihočeském Vimperku."

Má v takových situacích společnost Člověk v tísni obcím co nabídnout?

"Naše organizace se dlouhodobě snaží podílet na utváření regionální sociální politiky a spolupracovat s místní samosprávou. V této oblasti nabízíme analytickou a konzultační činnost, kdy můžeme využít několikaletých zkušeností naší organizace z působení v řadě regionů ČR. Samosprávám jsme schopni nabídnout reflexi stávající sociální politiky obce (od oblasti zajištění sociální služeb, přes vzdělávání a zaměstnanost až po bytovou politiku) a formulovat návrhy vhodných opatření. Nejsme však samozřejmě sami. Konzultační činnost nabízí také například Agentura pro sociální začleňování, která je zřízena při Úřadu vlády ČR."