Už od pradávných časů jsou tu babičky a dědečkové na hlídání našich ratolestí. Je to ale vždy v souladu s naší výchovou? Nedělá to někdy doma zlou krev? Je třeba najít kompromis a myslet na to, že jsou tu od toho, aby naše zlatíčka rozmazlovali a přecpávali dobrůtkami, které my, rodiče, zakazujeme. Přežijete to?
Pracně budujete výchovný systém, stanovujete hranice, kam až může vaše dítko zajít, kdy má spát a co jíst. Pak přijde víkend a ratolest míří k prarodičům. A vaše metody jsou v háji. Po návratu je dítko přecpané, ukňourané a nechápe, proč jste zlí narozdíl od babičky. Že tyhle situace znáte?
Pojďme si říci, že tato tradice se už asi nezmění, a že není léku na tuto věc. Babičky a dědové jsou tu prostě od rozmazlování. Stanovte si ale úmluvu, která jejich úlety omezí.
Jak na to?
Začněte u ratolesti. Musí se naučit rozeznávat ta dvě prostředí, kde je. Tedy doma, kde platí jasná pravidla, a u prarodičů, kteří mohou povolit. Dítě si tak samo vytvoří představu, jak společnost a vztahy fungují, jak se dá přistupovat k různým situacím. To je velmi důležité a cenné pro život a rozvoj sociálních dovedností. Dítě si tím vytváří určitou sociální mapu, učí se toleranci a přizpůsobování. Zjišťuje, že svět je pestrý a ono v něm může zaujímat různé role. Nebo-li naučí se žít doma a jinak žít u prarodičů.
S prarodiči to bývá těžší. Narazíte na jiné výchovné metody z dob jejich dětství. My dnes bereme děti jak rovnocenné členy rodiny a ne jen jako poslušné ovečky.Dáváme jim často možnost rozhodování o chodu rodiny. Tím pak u staroušků narazí. A děti tak vypadají vzteklé, odmlouvající a paličaté. Přitom ony samy nechápou, proč je tomu jnak než doma.
Závěrem lze pouze konstatovat, že prostě prarodiče mají takové výjimečné postavení v rodině, ve výchově, a je jim povoleno víc než nám, rodičům. Proto respektujme, když ratolest přijede a nesní večeři, protože je přecpaná sladkostmi. Odmlouvá před spaním a vzteká se, že se musí sprchovat. Zas to přejde a vrátí se do domácích kolejí. A v hnízdě bude zase klid.
