O dárcovství kostní dřeně si QAP.cz povídal s MUDr. Tomášem Svobodou z Hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň.
Většina lidí si o darování kostní dřeně myslí, že to velmi bolí. Je to pravda?
Je nutné bourat mýty a předsudky, které o dárcovství kostní dřeně většina lidí má, a ten hlavní je, že to bolí a že dárce podstupuje odběrem velké riziko. Samozřejmě nemohu každému slíbit, že odběr bude naprosto bezbolestný. Existují dva rozdílné způsoby odběru, prvním je odběr kostní dřeně z pánevních kostí v celkové narkóze, druhým pak speciální filtrace krevních buněk na přístroji zvaném separátor. Při obou typech odběrů může dárce pocítit přechodnou fyzickou bolest, která je ale většinou jen mírná.
Jak tedy odběry vypadají?
Odběr kostní dřeně z pánevních kostí se provádí podobně jako malá operace trvající asi 40 minut, v celkové narkóze, v době odběru tedy dárce bolest necítí. Dva až tři dny po odběru pak může cítit přechodné bolesti v dolní části zad, tak jako by byla ´naražená´. Během krátké doby tyto potíže ale ustanou a u většiny dárců není ani potřeba užívat léky proti bolesti. Běžná aktivita po odběru nebývá nijak narušena, již druhý den odchází dárce domů a další den může klidně nastoupit do práce, není-li zrovna extrémně náročná jako například u pilotů nebo horolezců. Po třech až pěti dnech tělesného šetření může dárce klidně začít sportovat.
Filtrace periferních krvetvorných buněk na separátoru může pro dárce znamenat spíše krátkodobé obtíže před odběrem, v souvislosti s tím, že si nechávají píchat injekci růstového faktoru bílých krvinek. Jeho podávání často provázejí ´chřipkovité´ příznaky se zvýšenou teplotou, bolestmi kloubů nebo zad, z toho, jak se krvetvorné buňky ´tlačí´ z kostní dřeně ven. Tyto potíže ale opět trvají zhruba tři dny a po odběru již dárci většinou nemívají žádné problémy.
Proč se dělají dva druhy odběrů?
To je dáno vývojem v medicíně za posledních patnáct až dvacet let, do té doby se prováděly odběry jen klasickou metodou - odsáváním kostní dřeně z pánve. Teprve později se do běžné praxe dostaly injekce růstových faktorů, které dokáží namnožit krvetvorné buňky v těle dárce. Ty se totiž za normální situace v krvi nevyskytují a kolují pouze uvnitř kostí, v kostní dřeni.
Každý způsob odběru má své výhody a nevýhody, a to jak pro dárce, tak i pro pacienta. V určitých situacích upřednostňujeme pro nemocného jeden způsob odběru před druhým, většinou si však způsob odběru může dárce zvolit sám a rozhodnout se, která z těchto dvou metod by mu více vyhovovala.
Další mylnou představou bývá, že vhodného dárce najdete pouze v rodině pacienta.
U každého nemocného, který by v budoucnu mohl transplantaci potřebovat, hned na začátku zjišťujeme, zda se v jeho rodině vyskytuje možný dárce kostní dřeně. Největší pravděpodobnost shody bývá mezi vlastními sourozenci, i tam je ale šance jen asi kolem 30%. Pokud se tedy dárce uvnitř blízké rodiny nenajde, začíná jeho vyhledávání v registrech nepříbuzných dobrovolných dárců.
Jak takové hledání vypadá?
Náš registr dárců kostní dřeně je s těmi ostatními propojen celosvětovou počítačovou databází. Do ní zadáme konkrétní kombinaci čísel transplantačních znaků pacienta, kterým říkáme ´HLA antigeny´, a počítač nám následně vypíše seznam možných dárců na celém světě. Ten může být pouze jeden, ale i několik tisíc, záleží na tom, jak ´obyčejnou´ sestavu těchto HLA znaků má právě náš pacient. Tím ale zdaleka vše nekončí. Jde pouze o předběžný výběr dárce a nemáme zatím vůbec jistotu, že nakonec nějakého vhodného najdeme. V této databázi totiž figurují dárci jen se základním vyšetřením a transplantační znaky se pak musí dále rozkrýt. Často zjistíme, že původně vytipovaní dárci mohou mít s pacientem nakonec několik neshod, a to už efekt transplantace významně snižuje. Ideální je tedy najít kompletně shodného dárce.
Co se děje pak?
Začíná vlastní komunikace s vybraným dárcem. Kontaktujeme jej s tím, že byl předběžně vybrán a zda s odběrem souhlasí. Registry fungují na principu dobrovolnictví, takže každý dárce má zaručeno právo kdykoliv od odběru odstoupit. Pokud souhlasí, začínáme s ním domlouvat termín odběru, což ale také není jednoduché. Musíme brát na zřetel jeho pracovní nebo rodinné povinnosti, u žen - dárkyň pak zase termín menstruace, tak aby se co nejvíce zamezilo zbytečným ztrátám krve před odběrem.
Lidé se často bojí, že jim odběr kostní dřeně může způsobit trvalé zdravotní následky.
To je nesmysl. Každý dárce musí ještě před vlastním odběrem absolvovat v našem plzeňském centru kompletní předoperační vyšetření včetně náběrů krve, RTG plic nebo EKG, tak abychom si byli jisti, že je zdráv a odběr mu nemůže ublížit. Uvědomujeme si, že pracujeme se zdravými lidmi, kteří se pro odběr rozhodli zcela dobrovolně a nemůžeme si tedy dovolit opomenout byť jen maličkost, která by je mohla ohrozit. Pokud například půjdete sama na operaci slepého střeva a zjistí se před výkonem, že Vám fungují hůře ledviny, tak Vám operaci stejně provedou, protože to slepé střevo potřebuje ven. V tomto případě bychom však museli odběr kostní dřeně zrušit, protože by horší ledvinné funkce mohly již ohrozit zdraví dárce. Tento proces tedy funguje také jako síto, kterým projdou k odběru opravdu jen ti vhodní a zdraví dárci. I z tohoto pohledu je důležitý námi stanovený věkový limit pro vstup do registru dárců, tedy 18 až 35 let.
Dárce a příjemce prý nemusí mít stejnou krevní skupinu?
Nemusí. To bývá další mylná představa, a to nejen laiků, ale i řady lékařů. Je samozřejmě výhodou, pokud se ti dva shodují i v krevní skupině, ale není to podmínka, spíš takový malý bonus. Často transplantujeme lidi s odlišnou krevní skupinou. Po transplantaci se pak u pacienta jeho původní krevní skupina změní podle skupiny dárce. Jde to postupně, během několika měsíců. Nejdříve v jeho těle kolují dvě krevní skupiny a postupně ta dárcovská převládá, až zůstane jen ona.
Může změna krevní skupiny přinést nějaká zdravotní rizika pro pacienta?
Ne. To, že se změní krevní skupina, není takový problém. Jde jen o změnu typu červených krvinek a to nemá žádné velké důsledky. Někdy jen během té přechodné doby, kdy změna krevní skupiny probíhá, potřebuje pacient transfuze krve, protože jeho tělo ještě nestačí vyrobit dost červených krvinek. Problém je spíš v tom, že u některých diagnóz stále existuje riziko, že se nemoc vrátí i po transplantaci. Sice máte velkou jistotu, naleznete-li pro svého pacienta shodného dárce, že se krvetvorné buňky v jeho těle dobře ujmou, nelze ale zaručit, že se tím podaří nemoc potlačit jednou provždy. To záleží na řadě faktorů – stáří pacienta, konkrétní diagnóze, množství a druhu předchozí léčby a podobně.
