Karel Makoň vede záchrannou stanici živočichů

Vedoucí DES OP Záchranné stanice živočichů v Plzni Karel Makoň měl silný vztah k přírodě a zvířatům od malička, přesto se nejdříve vyučil montérem plynovodů a od nich si našel cestu až do záchranné stanice živočichů, kterou spoluzákladal a která příští rok oslaví 20 let!

Jste Plzeňák?

Narodil jsem se v Plzni, odmalička žil na Doubravce, na soutoku dvou řek, Úslavy a Mže, přímo dole u Jiřího, a tím to asi i bylo dané. Protože tadyta lokalita, Doubravka, řeka Berounka, je moje srdeční záležitost. Později jsem bydlel také na Slovanech, až do loňského roku, kdy jsem se přestěhoval zpět, do úplně stejné bytovky, kde jsem vyrůstal. Na Doubravce také v roce 1992 vznikala stanice.

Dají se zárodky toho, čemu se teď věnujete vystopovat už v dětství, mládí?

Dají, většina lidí, kteří jsou u zvířat, tak má nějaký mindráky a nechytla se v lidský společnosti, a to je prostě pravidlo, ať se podíváte kamkoliv. Myslím to úplně vážně. Nechci sahat někomu do svědomí, dělal jsem v zoologické zahradě, tam to bylo téměř pravidlem. Když se podíváme na útulek, je to úplně jasný. Většina lidí hledá u zvířat to, co nenašla u lidí, v lidské společnosti. Ani já jsem nebyl výjimkou. Ve škole mi to moc nešlo, na základce jsem nevynikal…

To bude velká útěcha pro spoustu dětí!

Ano, tak nějak jsem se tím prokousával trošku složitějš. Tím, že mi to nešlo, tak jsem se šel učit tím, co dělal táta, takže jsem montér plynovodů, vyučil jsem se na střední odborné škole energetické na Karlovarské ulici. Chvíli jsem po škole dělal u plynáren, pak jsem přešel do zoologické zahrady a pak na úřad na životní prostředí.

Jak jste se tedy z plynáren dostal do ZOO?

Já jsem vždycky chtěl jít dělat do zoologický zahrady, ale platilo pravidlo: Nejdřív se musíš něčím pořádným vyučit a zoologickou si dělej v akci Z odpoledne! Vztah ke zvířatů jsem měl stoprocentně odmala, možná něco po dědovi z mámy strany, protože to byl včelař a zahrádkář. Do ZOO jsem se dostal čistě náhodou přes veterináře Zdeňka Rampicha, který byl první veterinář stanice a znal se s tehdejším ředitelem ZOO Sládkem. Tenkrát tam hledali člověka na dravé ptáky a sovy, ty rajony byly tak rozdělený. Takže jsem odešel z plynáren a odešel do zoologické zahrady. Tam sem dělal rok. V tu dobu už fungovala stanice a dělal jsem proto nejrůznější věci, chodil jsem otravovat na úřady, zejména s černýma skládkama apod. A zase tam byl člověk, který si toho všimnul a nabídl mi práci v oddělení samosprávy s tím, že potřebují ´magora´, který bude ´lítat´ venku. Tam jsem tam šel a dělal jsem tam asi šest let.

A ze ZOO do záchranné stanice?

Ta fungovala od roku 1992, ale jako dobrovolná činnost. Oficiálním a jediným zaměstnancem jsem od roku 2003. Tak dlouho jsem někoho, kdo by byl ochoten to 24 hodin denně dělat, hledal, až jsem z toho úřadu odešel a začal jsem to dělat sám, protože to nikdo dělat nechtěl.

Jak vůbec vznikla DES OP Záchranná stanice živočichů?

Ještě skoro jako děti jsme s Vladimírem Šťovíčkem potkali pana Václava Boška, který měl jako koníčka kroužkování ptáků a byl předním kroužkovatelem Národního muzea v Praze. Pracoval ve Škodvoce a kroužkoval ptáky. Tím to pro nás všechno začalo. Začali jsme s ním jezdit a kroužkovat volně žijící druhy ptactva. Ten mi dal základní školu, naučil jsem se jednotlivé druhy rozlišovat, ale i pohybovat v přírodě, pozorovat je a tak.

V okamžiku, kdy lidi zjistili, že jezdím s tímhle člověkem, začali se na nás obracet se základníma problémama. Úplně prvními pacienty byly jiřičky, kterým někdo omylem strhl hnízdo, když otevíral okno. Přinesl je v krabici od bot , abychom se o ně postarali. Pak už se to rozjelo. Dalším pacientem byla labuť se zlomeným křídlem na návsi v Hněvnicích. Pak už nám to nedalo, když jsem věděl, že je někde nějaká poraněná labuť, nemohl jsem jakoby spát a snažil jsem se to vyřešit.

Ještě než vznikla stanice, měl jsem první voliéru pod balkonem naší bytovky tady na Doubravce. Když jsme zajistili prvního krahujce, museli jsme ho někam dát. Později to zdaleka nestačilo a 2. září 1992 nás volala městská policie na Senečák k labuti se zaseknutým rybářským háčkem v jazyce. Jeli jsme tam s kamarádem, který neměl nic s ornitologií společnýho, prostě měl auto. Jeli jsme ji tam chytit, háček jsme vyndali a při návratu proneslo takovou posvátnou větu: "To by bylo něco, mít takovou nějakou stanici jako mají v Africe na záchranu antilop!" Byl z toho úplně v rauši, jak se nám podařilo labuť chytit a pomoct jí. Tenkrát jsme se tomu zasmáli, že by na to nikdo nepřispíval. Začalo nám to ale vrtat hlavou, on byl živnostník a zjistil, že existují odpisy z daní a podobně. Že by se dal založit spolek. Půjčili jsme si stanovy od spolku na ochrannu zvířat, opsali jsme je, poslali na ministerstvo vnitra a založili organizaci samotnou - Dobrovolný ekologický spolek Ochrana ptactva (DES OP), abychom měli možnost postavit záchrannou stanici.

Poznal jsem lidi kolem Pavla Samka a Heleny Kaderový, který chtěli naši činnost nějak podpořit. Helena Kaderová našla tenhle pozemek, kde byla předtím skládka. Od města jsme dostali pozemek do nájmu v roce 1993. To byla hrozně veselá doba, nebyl problém sehnat peníze. Dostávali jsme materiál z bývalých akcí Z, když se rušily sklady. Stavěli jsme si všechno sami.