Nejsem zrovna ukázkovou babičkou, práskla na sebe poslankyně Milada Emmerová

Poslankyně a bývala hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová je původním povoláním lékařka. V letech 2004 až 2005 byla ministryní zdravotnictví, od listopadu 2008 do září 2010 byla hejtmankou Plzeňského kraje.  Narodila se v listopadu 1944. Co na sebe práskla QAPu? Že na post ministryně ji vyhecoval Standa Gross a není zrovna ukázkovou babičkou.

Řekla jste, že Vás vychovávala babička, jaké bylo dětství jedináčka u babičky?

"Babička mě vychovávala, ale nebyla jsem opuštěným dítětem. Rodiče oba hodně pracovali takže neměli čas. Měli hodně hmotných starostí, protože v roce 1945 byli vybombardováni a zbyla jsem jim jen já a můj kočárek. Takže začali od nuly. Babička ale na mě byla hodně náročná ve výchově. Lékařkou jsem chtěla být už od mala. Prohlížela jsem už svého dědu a říkala jsem mu: Pane, s vámi je to špatné, máte zánět mozkových plic. (smích). Takže to povolání se mi líbilo vždycky."

Takže zatímco ostatní holčičky chtěly být princeznami a vílami, Vy jste chtěla být lékařkou?

"V podstatě ano, hodně mě ovlivnil také náš dětský lékař pan doktor Jindra. Přišel mi vždy takový důstojný, velmi vzdělaný. K takovému vzoru jsem tedy chtěla směřovat."

Ve studiích jste tedy měla jasno...

"Vystudovala jsem jedenáctiletku, tedy gymnázium a pak jasná volba medicína. Jen mě trošku vyděsilo, že jsem slyšela, že je to velmi náročné. Že to hned tak někdo nezvládne. Je to prostě šprtací obor. "

Byla jste vzornou studentkou, šprtkou, nebo rebelkou?

"Tak na gymplu ani ne šprtka, tak nějak jsem to ale vždycky dotáhla na to vyznamenání. Vysloveně odpor jsem měla deskriptivní geometrii. Jednou jsem z ní dostala trojku, takže bylo jasné, že na techniku ani náhodou nepůjdu (smích). Na střední jsem chvíli chtěla jít dokonce i na práva. Pak jsem tedy šla na medicínu a tam mě šokovala ta náročnost. Dokonce když jsem dělala první zkoušku z bofyziky, kde bylo na první termín vyhozeno 70% ročníku, s tím, že pokud to neudělám napoprvé, na škole už pokračovat nebudu. Nakonec jsem to udělala, ale se štěstím. Protože jsem přišla na řadu v 9 hodin a pan docent, jak už byl unavený, nám dal ty příklady opsat (smích). Takže jsem to zvládla...a za dvě."

Jaký byl po škole skok do práce, do reality?

"Tak realita byla velmi nepříznivá. Já jsem totiž otěhotněla v posledním ročníku a promovala jsem těhotná. Zrovna jsem si nedávno připomněla v Carolinu svou promoci s břichem. A ač jsem měla červený diplom, byla jsem v KSČM, tak mě nikde nechtěli vzít. A kdybych nikam nenastoupila, nebrala jsem žádnou mateřskou. Tak nakonec jsem musela nastoupit 5 měsíců po porodu na internu, jinak bych o místo přišla. No a mého syna hlídala babička, která vychovávala i mě (smích). A celkově vzato si myslím, že jsme to měli jako mladí lékaři lehčí, nebylo tolik technologických postupů. Bylo víc času na pacienty."

Je nějaké povolání, které byste chtěla dělat, kdyby nebylo lékařství?

"Mám ráda vážnou muziku a tak už mě kolikrát napadlo, že kdybych bývala uměla na housle, byla bych ráda členkou nějakého orchestru. Ne sólistkou, takové druhé housle ."

Jaké máte koníčky?Co třeba sport....

"Sport rozhodně ne, už na škole pro mě byl tělocvik, vedle deskriptivy, nejméně oblíbeným. Jsem prostě nemehlo (smích). Jen tak tak jsem vždycky nedostala trojku...Jinak mám ráda hodně ruční práce, je to pro mě takovým relaxem. Takže u televize třeba háčkuju a tím mi připadá, že ten čas dvojnásobně využiju. Háčkuju třeba vnoučatům hračky. Pak ráda čtu, taky ráda maluju na kameny například. Miluju divadlo a tu vážnou hudbu. Také mám ráda společnost, lidi."

Máte nějaké životní motto?

"Do voleb jsem mívala heslo: Chci léčit lidi i společnost. A to se mi v parlamentu naplňuje, protože jsem tam jako nepsaný závodní lékař. Poslanci se se mnou radí a to mě těší, že ve mne mají důvěru. Propaguju třeba zdravení se. To toiž v parlamentu není zvykem."

Co Vás dostalo do politiky?

"V roce 1994 jsem vstoupila do ČSSD ale ne spontánně. Požádal mne tehdy jeden můj žák s tím, že na kandidátku potřebují známé jméno. Odmítla jsem to s tím, že jsem byla v KSČ a to stačilo. Doma mi ale maminka řekla, že už děda byl v sociální demokracii a dokonce kvůli tomu byl i v Buchenwaldu. Tak jsem si řekla, že třeba něco svedu a šla jsem do toho. Pak byly v září volby, já byla na kandidátce skoro poslední. Ale poskočila jsem na páté místo a dostala se do zastupitelstva města. To byl začátek politické éry u mne. Pak v roce 2004 mne přemluvil Standa Gross na ministerstvo, ale nemrzí mě ta zkušenost."

Jezdíte ráda autem? Řídíte vlastně vůbec?

"No, ráda..jezdím ráda proto, že uznávám, že je to dokonalý prostředek šetření času to auto. Ale když jsem teď začala zase více jezdit do Prahy, musím říct, že je to o život, ta jízda po dálnici. Ta generace porevoluční, kterým je teď kolem 21 let, ti jsou nejhorší. Nelítostní, bezohlední a jezdí velmi rychle. A spíš muži. Ženy takové nejsou. Někdy se bojim jezdit."

Co Vaše rodina, jdou děti ve Vašich stopách?

"Kluk šel, vystudoval neurologii, kterou jsem chtěla studovat já, ale sběhl k farmaceutické firmě, kde zůstal. "

Jaká je poslankyně Milada Emmerová babička?

"No, řekla bych, že na baterky (smích). Na výchově vnoučat jsem se tedy moc nepodílela. Větší vnučka, které je 17 let, o mně říkala ta babička z Prahy, protože jsem většinou volala z Prahy. Dcera má dvojčata, tam se zastavím tak dvakrát, třikrát v týdnu a je to tedy strašně náročné. Nedovedu si představit tu péči o dvojčata. Mně stačí být  s nimi tak 2 hodinky a oni začnou kníkat a tak já radši mizim domů. Když si uvědomuju, ani o moje děti jsem tolik nepečovala. Medicína je dost náročná časově, k tomu jsem se starala o domek a tak na děti nezbylo moc času. Ale zase nechci říct, že bych je zanedbávala, to ne."

Dá se politika skloubit s rodinou?

"Myslím si, že ne. Politika je náročná a ta rodina jde stranou. Já jsem ale rozvedená, což je pro mne plus, protože můj život by partner asi nevydejchal."