Plzeňský ponocný: Mít možnost rozdat trochu radosti mě baví a naplňuje

Ponocného dělá Zdeněk Zajíček již devátým rokem. Vše začalo jako sázka a stala se z toho tradice. Málokdo si dnes dokáže Adventní trhy v Plzni bez ponocného představit. I v době covidu Zdeněk Zajíček chodil náměstím a snažil se tradici udržet.

„Je to pro mě zábava a mít možnost rozdat trochu radosti, v dobách, kdy je to docela složité, mě baví a naplňuje. Už když byl covid, chodil jsem a troubil, a to i přes to, že trhy vlastně nebyly. Troubil jsem pro lidi, ale i pro sebe, aby ta tradice vydržela a nebyla přetržena,“ řekl ponocný Zdeněk Zajíček.

Plzeňského ponocného můžete během Adventních trhů vídat v 17 a 18 hodin, kterak stojí na zvoničce a vtipně a trefně hlásí zprávy. „Zprávy hlásím dle aktuální situace. Ale občas se mi stane, že za mnou někdo přijde a požádá mě o konkrétní vytroubení. Jednou jsem hlásil, že nějaký chlapec chce požádat o ruku svoji přítelkyni. Řekla mu tehdy před celým náměstím ano,“ vzpomíná Zdeněk Zajíček.

Ponocný se s QAPem podělil i o další historku, kdy si moc svého hlasu vyzkoušel na vlastní kůži. „Moje žena toužila po kožené kabelce a já se nemohl rozhodnout, jestli ji mam opravdu pořídit. Požádal jsem při svém troubení dav, jestli mám kabelku své ženě koupit hned, ať všichni udělají dřep. Co se nestalo, lidé na náměstí udělali dřep. Musím říct, že je pravda, že ženy držely muže za ruce a tahaly je k zemi,“ vypráví se smíchem ponocný. „Nakonec mi nezbylo nic jiného, než kabelku ženě pořídit. Tento experiment už nikdy nebudu pokoušet,“ dodává s úsměvem.

Plzeňané si svého ponocného váží. Rádi se s ním fotí, ale i občas ponocného něčím podarují. „Za těch devět let je tam několik rodinek a párů. Na úplném začátku troubení mi přinesli miminko, abych se s ním vyfotil. Od té doby chodí každý rok a fotíme se spolu. Chodí se se mnou fotit ale i party lidí z práce nebo turistů. Jezdí sem lidé i z daleka, někteří mě dokonce ocení i nějakým lahodným nápojem,“ usmívá se Zdeněk Zajíček a dodává: „Lidé mi jednou dokonce přinesli límec ke kostýmu. Hlásil jsem totiž jeden rok, že mi ho sežraly moly, což byla pravda. Byl jsem mile překvapený.“

Ponocný byli většinou vysloužilí vojáci, měli staré kabáty, byli oblečeni do toho, co měli po ruce. „Můj kabát ponocného je asi sto let starý, je z ovčí vlny. Roh mám z vola, jeden zvonec z Nepálu, hodiny z Číny a halapartnu. Ta je kopií originální halapartny, která se nachází v plzeňské zbrojnici,“ popsal QAPu svůj kostým Zdeněk Zajíček.

Plzeň měla historicky svého ponocného. Dokonce bral tehdy od města i žold. Práce obnášela kromě troubení a hlášení zpráv i hlídání trhů. „Práce ponocného obnáší nejen ponocovat, ale hlavně míti funkci hlídače trhu. Je důležité chodit a dávat pozor, zdali trhovci zboží správně nabízejí a lidé, kteří nakupují, aby za ně řádně zaplatili. Zároveň je povinností chytat lapky, lumpy, darebáky a kapsáře. Další povinností je, věnovati se denním zprávám a vtipným způsobem upozorňovat na to, co se ve společnosti aktuálně děje, přivítat návštěvníky vánočních trhů a v neposlední řadě, rozdávat dobrou náladu,“ uzavřel zvonivým hlasem ponocného Zdeněk Zajíček.

Foto Milan Janoch, Milan Svoboda