Žena u hasičů? Mluvčí Alena Marešová poskytla QAPu rozhovor

Alena Marešová je tisková mluvčí Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. Jaké je to pracovat jako žena v uniformě, čtěte v rozhovoru.

Jaká vedla cesta k práci mluvčí u hasičů?

Vystudovala jsem Střední průmyslovou školu dopravní v Plzni. V Plzni jsem pak zůstala a studovala jsem vysokou školu, nejdřív humanistiku - bakaláře, pak další dva roky - magistra obor teorie filozofie komunikace, který jsem si prodloužila na tři roky, protože se mi podařilo dostat stipendium z Německa. Už při škole jsem pracovala v redakci Plzeňského deníku jako redaktor a tam jsem po skončení vysoké školy začala pracovat na plný úvazek. Už nevím přesně který rok jsem dostala nabídku z Primy, tedy z regionální televize Zak. Tam jsem dělala redaktorku asi půl roku a pak jsem se shodou okolností vrátila opět do Deníku, ale jako šéfredaktorka Domažlického deníku, kde jsem pracovala rok. Tehdy jsem se dozvěděla, že hasičský záchranný sbor hledá tiskového mluvčího, takže jsem začala trošku pátrat, jakým způsobem se přihlásit. Funguje to totiž tak, že první výběrové řízení probíhá interně, místo se nejprve nabízí všem příslušníkům HZS, policie a podobně. Pokud se do toho nikdo nepřihlásí, tak se vyhlásí veřejné výběrové řízení. Do toho jsem se přihlásila, nebylo to okamžitě, váhala jsem, takže jsem přihlášku podávala v úplně poslední možný den.

Co obnáší výběrové řízení?

Obrovské martýrium. V přijímacím řízení jsme byly tři. Probíhalo tak, že jsme absolvovaly psychotesty, ústní pohovor a pak ´kolečko´ zdravotních prohlídek, což bylo asi nejnáročnějsí, ačkoliv se to nezdá. Za jeden den jsem oběhala všechny doktory a zvládla všechny prohlídky včetně očního, zubaře, neurologických vyšetření, EKG a dalších. Dlouho se pak čeká na vyšetření moči na drogy, které kdyby bylo pozitivní, nemůžete do služebního poměru. To byla poslední věc, na které viselo, jestli mne přijmou nebo ne, protože výběrové řízení jsem jinak na základě pohovoru a psychotestů vyhrála. 1. dubna 2008 jsem pak nastoupila jako mluvčí Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje.

Čím je práce u profesionálních hasičů jiná, specifická?

Řekla bych, že tato práce je příjemnější v tom, že hasiči jsou u veřejnosti stále zafixovaní jako ti, kteří pomáhají. Nikdo na nich zbytečně nehledá nějaká negativa. Hasiči se dobře navenek prezentují sami, takže práce mluvčího je o hodně jednodušší, než třeba u policie, kterou lidé vnímají i silně represivně. Jsme tady jako ti, kteří když přijedou, tak pomohou. Přesto, že i my dáváme pokuty.

Být ve služebním poměru je určitě také hodně odlišné od běžného zaměstnání?

Funguje tu služební zákon, takže nejen ta uniforma navenek, ale jsou tu určité postupy, které platí. Například služební zdvořilost, určité úřední postupy a podobně. Člověk je ve služebním poměru, je tedy ve službě. Kdykoliv se něco stane a je povolán, musí vyjet. Musí také poskytnout pomoc i když právě nepracuje. Pokud by ji neposkytl, pohlíží se na to jinak, než kdyby to byl normální občan. Týká se to i například přestupků v dopravě nebo jakýchkoliv přestupků. Řeší se to pak na úrovni našeho ředitelství. Jednoduše řečeno, kdybych někde jela na červenou, neskončí to jen pokutou, ale mohu například přijít i o peníze z výplaty. Jako příslušník jsem navíc povinna se prokázat služebním průkazem, takže by to neskončilo jen pokutou, ale projednávalo by to rovnou naše krajské ředitelství.