„Jako výšlap na Špičák s hadicí v ruce,“ popisují litičtí hasiči peklo v Českém Švýcarsku

Jak jsme informovali v článku ZDE, v Národním parku České Švýcarsko už od soboty 2. května zuří rozsáhlý lesní požár, který se kvůli suchu a silnému větru rychle rozšířil na desítky hektarů. Do boje s plameny v extrémně náročném terénu byly nasazeny stovky hasičů z celé republiky. Mezi nimi nechybí ani odřad z Plzeňského kraje složený z profesionálních i dobrovolných hasičů. Po dvoudenním nasazení se unavené jednotky vrátily domů, aby je vystřídaly čerstvé posily.

Mezi těmi, kteří v ohnivém pekle na severu Čech nechali všechno, byli i dobrovolní hasiči z plzeňských Litic. Na ně je právem hrdé i vedení obvodu. „Jsem na kluky pyšný. Kdykoliv je potřeba pomoci v jiném kraji, naši hasiči neváhají a vyrazí. Před čtyřmi lety jsem byl v Hřensku osobně, takže vím, jak jsou tyhle zásahy náročné a co všechno obnášejí,“ říká starosta Michal Hausner. „Chci jim veřejně poděkovat, že si ve svém volnu najdou čas na pomoc i mimo svůj hasební obvod. Jdou do toho obětavě a bez nároku na odměnu. Navíc jsou u nás v obvodu klíčovou složkou i při organizování kulturních a společenských akcí.“

Jak vypadalo hašení v extrémním terénu Českého Švýcarska? O tom jsme si popovídali s velitelem družstva z Litic Michalem Maříkem...

Michale, vy jste se včera odpoledne vrátili z Českého Švýcarska domů. Jak to na místě vypadalo, když jste odjížděli?

Teď už je požár ve fázi, kdy je lokalizovaný. Daří se ho držet pod kontrolou a probíhá spíš dohašování než ty přímé boje, které byly v prvních dnech. Pro nás to začalo v neděli 3. května brzy ráno. Michal Hausner (starosta Litic a člen SDH – pozn. red.) nám volal kolem třetí hodiny, ve čtyři už jsme odjížděli a v pět ráno jsme byli s celým plzeňským odřadem připraveni na stanici Slovany k odjezdu. Jeli jsme v jednom autě – velitel, řidič a dva hasiči.

To je pro dobrovolné hasiče docela náročné, takhle narychlo všechno opustit a jet na druhý konec republiky...

Už jsme zvyklí. Byli jsme loni na povodních v Jeseníkách, před pár lety také ve Hřensku na tom velkém požáru. Máme to už celkem nacvičené.

Proč vlastně povolali právě vás? Hrála roli vaše technika?

K dispozici máme velkokapacitní cisternu na 8 500 litrů vody. V podstatě si tak s sebou na místo zásahu vezeme takový malý rybník. Přesně po tomto typu techniky byla na severu Čech největší poptávka.

Můžete popsat tu atmosféru přímo v lese?

My jsme měli na starost zásobování vodou, ale i přímo dohašování na požářišti. Je to náročné hlavně kvůli rizikům. Kromě požáru a přehřátí jsou nepříjemné vrtulníky nad hlavou, ale hlavně padající stromy. Ty, co tam hoří, jsou často dole úplně odhořelé a padají kolem nás. Člověk musí neustále hlídat, kam šlape a kde stojí, aby na něj něco nespadlo.

Jak tam vypadalo zázemí? Bylo se kde najíst nebo si odpočinout?

Jídlo a pití bylo zajištěno. Přímo během hašení jezdily v okolí čtyřkolky, které měly naloženou korbu a přivezly cokoliv – pití, bagety, tatranky. Horší to bylo s hygienou. Sprchy nebo záchody, to tam prostě v terénu není. A se spaním je to podobné, ale s tím musí člověk počítat, když jede na takové místo.

Kolik jste toho za ty dva dny naspali?

V noci hodinku a půl. Kluci spali v autě cestou zpátky, tedy kromě řidiče.

Terén v Českém Švýcarsku je proslulý svou náročností. Jak se tam s tou těžkou technikou a hadicemi pracuje?

Je tam obrovské převýšení. Je to náročné pro lidi i stroje. Tlačíte vodu strašně vysoko, veškeré hadice tam musíte vytahat ručně. Je to jako výšlap na Špičák, akorát s hadicí v ruce, v šíleném vedru a po celé noci beze spánku. Dopravní vedení z hadic mělo v našem úseku třeba pět kilometrů. Jen pro představu – než se vůbec začalo hasit, museli jsme do těch hadic napumpovat 22 kubíků vody.

Jak tam funguje doplňování vody? Přece jen ty cesty jsou tam strašně úzké.

Cesty jsou tam opravdu těsné. Měli jsme zřízená čerpací stanoviště u potoků a pak fungovala buď kyvadlová doprava auty, nebo dálková doprava hadicemi. Funguje to tak, že jedna cisterna stojí stabilně u hadic a dalších třeba šest se točí a doplňuje ji. Musí tam být stálý tlak, kdyby voda vynechala, bylo by to pro kluky u ohně nebezpečné. Ale máme to sehrané, jsme zkušení, takže vše klapalo.

Co vás čekalo po návratu do Litic? Padli jste hned do postele?

To bohužel úplně ne. Muselo se umýt auto, uklidit a hlavně ho znovu přihlásit k výjezdu, aby bylo připravené pro Plzeň. Pak teprve přišel odpočinek.

Je něco, co byste chtěl vzkázat ostatním jednotkám?

Určitě bych chtěl vyzdvihnout a pochválit kluky z plzeňského odřadu. Spolupráce mezi jednotkami byla skvělá, všechno šlapalo a byla to jedna velká týmová práce.

Foto archiv SDH Plzeň Litice