"Chci se fotbalem bavit" říká útočník viktoriánské juniorky Lukáš Bezděk

Lukáš Bezděk je útočník viktoriánské juniorky ze Zbůchu.

K fotbalu se dostal skoro náhodou

„Jsem ze Zbůchu, kde je hospoda hned vedle hřiště. Když mi bylo asi pět let, šli jsme do restaurace s rodiči a já viděl kluky, jak hrajou. Trénoval je pan Čech, a protože se mi to líbilo, zeptali jsme se, jestli bych mohl taky chodit. A bylo to,“ říká mladý útočník.

Jak se dostal Lukáš do Plzně?
Ve Zbůchu Lukáš navštěvoval přípravku a od osmi let kopal za žáky. „V jedenácti letech jsme se hecovali s kamarádem Jirkou Hájkem, že bychom to mohli zkusit do Plzně. Udělal jsem talentovky a vyšlo mi to. Od šesté třídy jsem tedy nastoupil do 33. základní školy, kde byli mými prvními trenéry pánové Linhart a Hudeček, následně, když mě o rok ostaršili, jsem přešel k pánům Dvořákovi a Šnebergerovi.“
Tehdy udělal Lukáš Bezděk první pořádný skok do vyšší soutěže. „Byl to rozdíl, ve Zbůchu jsme hráli krajský přebor a pak jsme spadli do krajské soutěže, ve Viktorce jsme kopali žákovskou divizi. Fotbal to byl techničtější, rychlejší.“

A už od šesté třídy má kamarády – souputníky, s nimiž do ve Viktorce táhne dodnes. „Byl jsem ve třídě třeba s Vláďou Daridou, Honzou Mudrou, Petrem Šlajsem, Míšou Štrajtem.“

Největší Lukášovo úspěchy 

Mezi největší úspěchy počítá vítězství na dětské olympiádě v Brně a také 4. místo na finálovém turnaji v lize starších žáků. Už tehdy se na nich podílel góly. „Vždycky jsem hrál jako útočník. Zkoušeli mě sice i do zálohy a asi dvakrát jsem nastoupil jako stoper, ale nebylo to ono. Vepředu mi to prostě svědčí nejvíc.“

I tak ale Lukáš Bezděk ví, že vždycky je co zlepšovat. „Měl bych zapracovat na technice s balonem a také přehled ve hře nepatří k mým nejsilnějším stránkám. Na druhou stranu jsem snad rychlý, mám slušný výskok, přihrávku a občas se i trefím,“ směje se, když má vypočítat své herní klady a zápory.

Fotbalová zklamání
První větší zklamání musel viktoriánský útočník překonat loni v létě. Tehdy mu trenéři řekli, že půjde hostovat do divizního Tachova. „Udělal jsem v juniorce celou přípravu a pak jsem měl jít na hostování. Byl jsem hodně zklamaný, ale třeba trenéři Bečka a Schveinert mi říkali, že to pro mě bude lepší, že budu hrát a neznamená to zavřená vrátka do Viktorie. Nakonec měli pravdu. V Tachově jsem na podzim odehrál bez dvou zápasů, kdy jsem byl zraněný, všechno a dal jsem celkem osm gólů. Sedm soutěžních, jeden pohárový. Dostal jsem se do zápasové kondice a teď to snad prodávám v přípravě.“

V Tachově se tedy plzeňskému útočníkovi nakonec líbilo, s jednou věcí ale spokojený nebyl. „Dal jsem si za cíl vstřelit deset gólů, což jsem nesplnil. Budu muset dát teď něco na jaře v ČFL.“ Skoku do vyšší soutěže se nebojí. „Třetí liga je rychlejší, ale takový rozdíl mezi ČFL a divizí není.“

Jak si Lukáš představuje ideální den?

„Vstal bych kolem deváté, v 11 bych šel na trénink, pak bych si dal něco dobrého k jídlu, třeba řízek s bramborem a odpočinul bych si u televize. Při čem? U nějakého fotbalu,“ směje se a je vidět, že život bez fotbalu si stejně představit neumí. „Následoval by druhý trénink,“ dodává, „a po něm zase jídlo a relax. V televizi bych naladil nějakou komedii, mám rád pohodu. Třeba horory, kde stříká krev, nemusím vůbec.“

Ideální dovolenou si Lukáš představuje v Americe, kde má tetu. „Vyrazili bychom s přítelkyní Markétou.“

Právě Markéta je Lukášova velká fanynka, dalšími fanoušky jsou rodiče. „Chodí na zápasy pravidelně,“ přitakává talentovaný fotbalista. Když má čas, hraje i jiné hry, než je fotbal. „Právě s rodiči hrajeme doma karty, to je fajn. A když je čas, vyrážím i s kamarády někam do klubu. Samozřejmě s mírou,“ usmívá se student plzeňské podnikatelské školy.

Jeho dalším oblíbeným místem pro relaxaci je kino. „Teď naposledy jsme s Markétou byli na českém filmu Tři sezony v pekle a líbilo se nám to.“

Lukášův sen se nijak neliší od snů ostatních hráčů juniorky – dostat se do plzeňského áčka a zahrát si ligu. „To je sen, ale uvidíme, jak půjde se k němu přiblížit. Budu makat, ale vím, že to vyjít nemusí a pak budu muset slevovat. V každém případě bych chtěl zkusit se fotbalem živit a hlavně se jím bavit. A dělat radost sobě i jiným.“ uzavírá mladý útočník, který si dovede sám sebe jednou představit i jako trenéra. Bez kulatého nesmyslu, ke kterému přičichl v pěti letech na hřišti ve Zbůchu, si už život nedovede představit.