Nagano bylo nejvíc, shodují se zlatí hoši Martin Straka a Jarda Špaček

21.02.2013 22:09

QAP.CZ vám přináší rozhovor s Jardou Špačkem a Martinem Strakou, hvězdami zlatého výběru z Nagana. I když jim to oběma přijde jako včera, hláška "přepište dějiny" zazněla už před 15 lety!

Nagano. Úspěch českých hokejistů, který se zapsal zlatým písmem do historie. Fandili i ti, kteří normálně nefandí, ve školách se místo výuky pouštěl hokej. Kdo mohl, si vzal dovolenou a kdo nemohl, stejně nepracoval a sledoval nebo poslouchal hokej. A pak nekonečná eufórie, která rostla každým zápasem. Národ snad nikdy nebyl semknutější, všichni byli hrdí na to, že jsou Češi. Ve finále rozhodl jeden jediný gól Petra Svobody a následovaly nekonečné oslavy. Z Hlinkova a Lenerova výběru se stali hokejoví bozi, hrdinové, legendy. Byl to turnaj století, NHL byla poprvé v historii přerušena, aby týmy mohly povolat největší hvězdy. Češi dokázali vyhrát, zdolat hokejové velmoci USA, Kanada, Rusko. Přepište dějiny, jásal moderátor a i dnes, po 15 letech, kdo vidí sestřihy ze zlatého olympijského tažení, má slzy v očích. Nagáno se zapsalo do srdcí hokejového národa. ,,To je jasný, Nagano bylo nejvíc," shodují se plzeňští indiáni Jaroslav Špaček a Martin Straka, kteří se před 15 lety na triumfu podíleli. Jestli byl či nebyl český tým podceňován, jak na hráče doléhala eufórie, jak se hokej změnil, zkrátka jaké bylo Nagano, o tom si QAP.CZ povídal právě s Martinem Strakou a Jaroslavem Špačkem.

Od té doby uběhlo už 15 let, jak vzpomínáte s odstupem času?

Martin: Bylo to hezký. Zrovna včera jsem koukal na ten zápas s Kanadou a je až neskutečný, jak ty zápasy vypadaly, co se pískalo a co se nepískalo. Dnes se tomu musíme smát, dneska se vylučuje za všechno a tenkrát se nevylučovalo vůbec za nic. Je to hezký, vždycky si na to člověk vzpomene, na ten úspěch, co jsme udělali. Teď v sobotu je k tomu nějaká vzpomínková akce, tak se těším zase na kluky a všechny ty lidi okolo, co tam byli.

Jarda: Já musím říct, že mi ukápla slza, když jsem to sledoval v televizi. Ne, tak určitě je to hezký a taky se hrozně těším na sobotu. Určitě máme krásný vzpomínky.

Co přesně se vám vybaví, když se řekne Nagano?

Martin: Všechno. Ta atmosféra v kabině, spousta srandy, ale i napětí, kdy ty kluci nebo my všichni jsme chtěli udělat výsledek, chtěli jsme to zvládnout a ještě to bylo umocněný tím, že tam byli všichni z NHL. Vlastně první olympiáda, kdy tam hráči byli vpuštění, byl tam Gretzky a všechny ty největší hvězdy, o to větší to pak byl úspěch.

Jarda: Vybaví se mi hlavně ty oslavy, to bylo hodně těžký léto potom. Ne, tak já si myslím, že to byl určitě fantastickej hokej. A mně to ani nepřijde, že už je to 15 let zpátky, já to vidím jako včera. Bylo to krásný prostě.

Jak jste vnímali tu eufórii, která v Česku panovala? Dostala se k vám vůbec?

Jarda: My jsme měli ty faxy, které nám chodily od všech. Nás to pak trošku nakoplo, ze začátku to nebylo nic moc, ale jak jsme přešli přes Američany, tak to začalo a kupilo se to a kupilo. My jsme přece jen byli na druhé straně světa, tak to pro nás bylo takový zpožděný. Ale když jsme přijeli do Prahy, to přivítání na ruzyňským letišti, Staromák a pak k prezidentovi, bylo to super. Hrozně rád na to vzpomínám. Ale v tej době jsme si samozřejmě tolik neuvědomovali, co jsme dokázali.

Martin: Ono to začalo pomalu, že jo. Nikdo nevěděl, jak to bude vypadat dál, ale nastartovali jsme to hned s Finama myslím, ten zápas nám vyšel a postupně jsme se dozvídali, jak to vypadá v Čechách, protože jsme telefonovali domů. Takže nějaký kontakt jsme měli, jak ty lidi tím žijou a určitě to byl pro nás nádhernej pocit.

Martine, v kuluárech se proslýchá, že se vaše zlatá medaile ztratila...

Martin: Jojo, tak měl jsem jí, pak jsem se stěhoval a když jsem dostavěl, tak jsem si jí chtěl vyvěsit a najednou jsem jí nemohl najít. Nevěděl, jestli jí má máma nebo náš Michal (Martinův brácha), tak jsme se furt dohadovali, medaile nebyla a najednou po dvou letech se našla, máma jí našla...

Já jsem myslela, jestli se neztratila při oslavách...

Martin: Ne to ne. Tam jen někomu upadla, protože se docela dost pilo. Nevím už přesně, kdo to byl, ale upadlo to jen z tý mašličky, ale hned se to spravilo.

Kam řadíte úspěch z Nagana? Předpokládám, že hodně vysoko...

Martin: Je to největší úspěch. Olympiáda je jednou za čtyři roky, ještě to bylo umocněno tím, že tam byli kluci z NHL, takže nejvíc. Byli jsem zatím jediný Češi nebo Slováci, co kdy vyhráli olymiádu.

Jarda: Vysoko, dá se říct, že je to úplně nejvíc, co může bejt. A myslím si, že dlouho zase na to mít nebudem, aby se něco takovýho udělalo.

A nebyli Češi trochu podceňovaní, i když měli velká jména?

Martin: My jsme v létě měli světový pohár a to byly stejný mužstva a my jsme hrozně vybouchli, ani jsme nepostoupili. V Německu jsme dostali 7:1, ve Finsku 7:2 a tady doma 0:2 se Švédama. Tady v Plzni po nás lidi házeli plechovky, to byla hrozná ostuda, takže my jsme byli podceňovaní. Říkali, že máme výborný jména, individuality, ale že se nikdy nedáme dohromady jako tým, ale nám se to povedlo.

Jarda: My jsme měli polovinu hráčů z Evropy, takže si mysleli, že to s námi bude jednodušší. Já myslím, že trenér Hlinka to vlastně dal do kupy takovým způsobem, že věděl, že my ta půlka, co jsme tady z Evropy, odvedeme maximum. Bylo to pak spíš o tom, jak se spojíme s hráčema z NHL a myslím, že to se povedlo výborně.

Změnil se hokej od dob Nagana?

Martin: To je úplně něco jinýho! Dneska by byli všichni vyloučení, tam byly tenkrát háky, sekání, tam bylo úplně všechno a nikdo se nerozčiloval. Dneska by se nehrálo ani pět na pět, ale čtyři na čtyři. Dneska tě někdo zahákuje a už se huláká. Tam to byly takový háky a nikdo se ani nedivil. Mně se to líbilo.. Nechali to, my jsme věděli, co od toho očekávat a věděli jsme, že opravdu budou pískat, až když někdo někomu usekne hlavu (smích), prostě jsme věděli, co si můžeme domluvit. Dneska je to těžký v tom, že se pomalu vylučuje za všechno a hráči neví, co si můžou dovolit, někde hákování dovolí, někde ne a kluci neví. V tej době věděli, že když mu nezlomíš vaz nebo nevyndáš 20 štychů na obličeji (opět smích a Martin samozřejmě přehání), tak se jede dál. Ale i tak měli hráči k sobě respekt, nic do obličeje nebo na hlavu nebylo.

A co parta, můžou v současné době týmy zažít něco podobného?

Jarda: Já si myslím, že ta parta je v každý kabině. Tam spíš záleží taky na tom, za čím ta parta jde a tam to bylo jasný, my jsme chtěli vyhrát medajli a tím to bylo daný.

Tak i po 15 letech, hoši děkujem!:-)

SDÍLEJTE ČLÁNEK

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT