V poledne přestanou znít zvony

I když řehtačku (drkačku) zná téměř každý, tradice drkání se dodržuje jen v málo obcích. Udržela se ale například v mnoha obcích na Domažlicku, například v Mrákově (viz fotografie) či ve Stráži.

"Chodsko je tradičně silně křesťanské a Velikonoce se zde proto slaví jako nejvýznamnější svátky," řekla Jitka Kurzová z Muzea Chodska v Domažlicích. "V několika obcích, například v Tlumačově, Stráži a Pařezově se stále chodí drkat. Říká se tomu také klepání nebo dřízdání."

Drkači vyrážejí poprvé na Zelený čtvrtek v pravé poledne

Proč se drká? Podle pověsti, odlétají zvony na Zelený čtvrtek do Říma a vracejí se až na Bílou sobotu. Jejich zvonění proto musejí nahrazovat drkači se svými řehtačkami a oznamují ráno, poledne a večer.

Původně směli drkače dělat jen kluci, na některých místech už ale k sobě berou i děvčata. Pánové - nejstarší drkači dostávají při každé obchůzce vsí od lidí odměnu, sladkosti i peníze. Při posledním drkání ji spravedlivě rozdělí mezi celou skupinu.

Další velikonoční tradice k Zelenému čtvrtku

Vstávalo se časně ráno, celá rodina se omyla rosou, což ji mělo chránit před onemocněními. Ještě před východem slunce se zametlo stavení a smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se proti blechám používalo čerstvě utržené žito, která se dávalo do postele. Sil se len a hrách, který měl mít pak hodně lusků a nebyl červivý.

Před uštknutím hadů a štípnutím vos ochránilo pečivo namazané medem, muselo se ale také sníst před východem slunce. Dál se jedla jen zelená strava, například zelí a špenát.

Na Zelený čtvrtek se nesměli lidé hádat a nic půjčovat.