Libor Vaculík: Rád vyprávím tancem příběhy

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvede v sobotu 20. listopadu slavnostní premiéru baletu Zvoník od Matky Boží, který režíruje Libor Vaculík. Co o nejnovějším představení prozradil? Čtěte rozhovor, který Vám přináší Qap.cz.

Quasimoda jste tančil už v r. 1982, při československé premiéře tohoto baletu. Jak jste si ho mezi všemi těmi Princi, potkávajícími vás v té době, užíval?

Já měl vždycky radši takové role jako Quasimodo nebo José v Carmen, klasika mi tolik k srdci nepřirostla. Pro mne byla takovým ´nutným´ zlem. Sice jsem ji používal na soutěžích, leccos jsem i povyhrával a získal nějaká ocenění (Ósaka, Jackson, Varna), ale vždycky jsem inklinoval k věcem, které byly životné a tudíž i herecké. Nechci podceňovat Prince v Popelce nebo v Labutím jezeře, ale dost jsem trpěl, když jsem musel celé III. jednání jako Princ běhat s botou... Vždy jsem měl raději role skýtající výraznou hereckou příležitost.

Tehdy v SND byla použita původní choreografie Rolanda Petita?

Jako choreograf Zvonára z Notre Dame byl uveden pouze Karol Tóth, tehdejší šéf baletu SND. Ale všeobecně se soudí, že při realizaci z Rolanda Petita vycházel. Nahrávala tomu i skutečnost, že pan Tóth tehdy jezdil učit do Lyonu, takže měl přehled – žádné záznamy ještě neexistovaly. Myslím, že to bylo tenkrát krásné představení, měl jsem ho rád. Pořád mi to nějak vězelo v hlavě, takže když mě v r. 1993 můj kamarád Zdeněk Prokeš jako šéf baletu v Brně vyzval ke spolupráci, přišel jsem právě s tím Zvoníkem. Skvělým Quasimodem byl nynější šéf baletu ND Petr Zuska.

Na celostátní taneční inscenační přehlídce 1996 jste za nastudování Notre Dame de Paris M. Jarrého získal Hlavní cenu, takže v tomto případě šlo skutečně o původní choreografii?

Dělal jsem svou vlastní verzi, asi zdařilou - v Brně se tohle představení stalo hitem.

Od prvního setkání tedy zrál Jarrého balet ve vaší hlavě jedenáct let - a nyní ještě dalších sedmnáct?

Mezitím jsem ho realizoval ještě v SND, kam jsem víceméně přenášel brněnskou verzi. Ale teď, potřetí, už ho chci dělat jinak. Trochu ho odhistorizovat, nechci, aby tam byl tolik cítit středověk. Spolu s výtvarníky se snažím o dobovou kvazi neurčitelnost – ne že bych nevěděl, co s tím, ale záměrně. Někoho možná baví pětkrát dělat stejné představení, mě ne. Dramaturgická kostra příběhu v celé své barvitosti a dramatičnosti samozřejmě zůstává.

Co vás na tom nejvíc poutá?

Víte, že já jsem člověk, který potřebuje drama, který potřebuje lásku ve všech odstínech – od čisté, panensky bílé až po temně vraždivě červenou. Jiný už nebudu. Jsem ‚epický‘ choreograf a rád vyprávím příběh. Příběhy, které diváka vtáhnou do děje a zaujmou právě svým barevným emotivním spektrem. Navíc soudím, že je to pro Plzeň velice vhodně zvolený titul. Myslím, že naposledy tu Zvoníka inscenoval Jiří Blažek, Quasimoda tančil můj spolužák Ivoš Fiala.

Ano, to byla Pugniho Esmeralda 1992 ve Velkém divadle, s Petrou Tolašovou v titulní roli.

Po 18 letech se tedy vracíme ke stejnému námětu z úplně jiného úhlu...

Odlišné pojetí diktuje bezpochyby odlišná hudba: na jedné straně Cesare Pugni jako designovaný skladatel Petrohradského carského baletu, na druhé francouzský skladatel 20. století...

Jarrého hudba je velmi osobitá, evokuje mi Janáčka i Martinů - není to hudba, která hned ‚vleze do ucha‘. Mladí lidé dnes znají především Mauriceova syna Jeana-Michela Jarrého, který svou elektronickou hudbu provází laserovými efekty apod.; myslím, že teď má dokonce představení v Praze. Otec Jarré je znám především jako autor filmové hudby. Studoval kompozici, ale původně byl hráčem na bicí, takže zřejmě když komponoval tenhle balet, splnil si sen. Úžasný závěr, finále baletu, patří totiž výhradně bicím nástrojům, doprovázejícím Esmeraldinu popravu. Tvoří ho osmiminutová skladba pro 9 tympánů
a v divadle se vždycky hrál z nahrávky, protože do žádné ‚jámy‘ se vám takové obsazení nevejde. Resp. vešlo by se, ale pak už v orchestřišti nezbude místo na harfu, housle a dirigent by musel sedět v kantýně...