Hedvábné hranice Terezy Laznové. Vernisáž v Galerii Na Roudné odhalila křehkost lidské duše – FOTKY

Ve středu 29. dubna se v prostorech Galerie Na Roudné konala vernisáž Terezy Laznové. Nadaná plzeňská malířka Tereza Laznová zde představila svůj nejnovější cyklus s názvem Hedvábné hranice. Obrazy vyvolávají otázky, otevírají diskusi a divákům se okamžitě vryjí pod kůži.

V galerii bylo už od začátku živo a panoval tam čilý ruch. Oficiálního zahájení se tradičně ujala galeristka Zdena Benešová, která neskrývala radost z vysoké účasti a zaplněných prostor. Poté už předala slovo řediteli internetových novin QAP.cz Zbyňku Suchému, aby hostům představil nejen samotnou tvorbu, ale i zajímavou životní cestu autorky.

Vyzdvihl Terezinu vytrvalost i fakt, že se nenechala odradit počátečními oklikami v životě, kdy měla původně studovat obchodní školu. „Naštěstí Terezka po prvním roce pochopila, že to byl krok špatným směrem, a začala se věnovat tomu, co se jí stalo osudem – tedy malbě a ilustraci,“ popsal Zbyněk Suchý s tím, že nejprve vystudovala SUPŠ Zámeček a poté na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.

Právě studium na Sutnarce bylo pro autorku klíčové. „Že to byla správná volba se ukázalo, když si ji velmi významný český malíř, sochař a ilustrátor Boris Jirků vybral jako svou asistentku. Tereza už na vysoké škole měla tu čest s ním pracovat, a to jí podle mě dalo v její dosavadní praxi úplně nejvíc,“ doplnil ředitel QAPu.

Sama autorka na svého učitele vzpomíná s velkou úctou. „Považuji si toho, Boris Jirků byl úžasný člověk. Mrzí mě, že už tu s námi není a nemůže tu dnes být,“ svěřila se redaktorce Tereza Laznová.

Výstava představuje cyklus prací za poslední rok, kterému dominují velké akrylové formáty doplněné o menší, jemné kresby tuší. Název „Hedvábné hranice“ není náhodný. „Proč hedvábné? Protože ty lidské hranice jsou hrozně jemňoučké a může je narušit cokoliv – blbé slovo, strach nebo nedůvěra. Může to člověka úplně přetransformovat do jiné osobnosti,“ vysvětluje malířka.

Podle autorky není výstava jen o dramatu a „temné noci duše“, ale především o naději. „Z toho dna najednou vyvěrá nový člověk, posílený tou zkušeností. Je to pro mě forma sebeuzdravování a sebeléčení,“ dodává Tereza. Na jejích obrazech se často objevují psi, kteří slouží jako metafora pro lidskou křehkost a bezmeznou věrnost.

Zajímavostí Tereziných děl je i proces jejich vzniku. Autorka tvoří výhradně při denním světle, často v absolutní izolaci se sluchátky na uších, aby se mohla plně ponořit do svého světa. Motivy vycházejí z jejího nitra. Výsledkem je kombinace barev a motivů, která vyvolává otázky a diskuse. „Budu ráda, pokud si k tomu každý najde svou vlastní interpretaci. Když v tom každý uvidí něco jiného, je to pro mě cennější, než kdybych tu každému vysvětlovala svůj přesný důvod,“ usmívá se autorka.

Vernisáž nebyla jen o obrazech, ale i o setkávání. Mezi hosty se objevila řada známých tváří, například operní pěvkyně Ivana Klimentová, která si společně s ostatními pochvalovala atmosféru večera. O hudební doprovod se postarali studenti konzervatoře Sofie Horčicová a Vojtěch Fencl hrou na klavír.

Skvělá nálada panovala v galerii i dlouho po oficiální části. Hosté diskutovali nad obrazy se sklenkou lahodného vína. Většina děl je prodejná. Pokud jste vernisáž nestihli, máte čas až do 29. května 2026. Výstava v Galerii Na Roudné (Na Roudné 59) rozhodně stojí za návštěvu. Vryje se pod kůži. 

Foto QAP