Plzeňský cestovatel vypráví o své netradiční výpravě do Jižní Ameriky

12.04.2011 0:31

Kniha nezávislého plzeňského cestovatele Petra Nazarova nabízí čtenáři poutavé vyprávění ze čtyřměsíční dobrodružné cesty, kterou autor podnikl a při níž překročil hranice celkem šesti jihoamerických států.

Plzeňský cestovatel Petr Nazarov ve své knize Jižní Amerika - Z Buenos Aires na Machu Picchu popisuje nejen rozmanitost a krásu nespoutané jihoamerické přírody a unikátnost míst, která navštívil, ale upozorňuje také na odvrácenou tvář jihoamerického života – na nesmírnou a mnohdy až extrémní chudobu a neutěšené životní podmínky.

Tato kniha je určena všem dobrodruhům, cestovatelům, nadšencům i široké veřejnosti. Pro někoho může být zdrojem inspirace na cesty, jinému poslouží jako průvodce jihoamerickými sociokulturními specifiky a odlišným stylem života tamních obyvatel. Dílo není koncipováno jako ryze naučné, spíše než geografické údaje a historické souvislosti zde naleznete autentické cestovatelské zážitky autora.
Autor se do Jižní Ameriky vydává za účelem osobně poznat paraguayskou dívku Liz, které posledních několik let přispívá na školní docházku a potřeby s tím spojené. Po příletu do Buenos Aires, kde se zdrží několik dní a na konci své cesty se sem opět vrací, se seznamuje mimo jiné s povzbuzujícím čajem maté, tradičním jihoamerickým nápojem, který jej provází v podstatě po celou dobu jeho putování. Navštěvuje zde fotbalový stadion Boccy Juniors, což sám hodnotí jako "nejadrelinovější zážitek" vzhledem k obrovskému zápalu fotbalových fanoušků a chvílemi ne zcela stabilní konstrukci tribuny.
V Paraguay se cestovatel vydává na setkání s Liz do města Asuncion:

"Jelikož se blíží hodina mého setkání s lidmi v Charitas a možná i s Liz, jsem pln očekávání a hledám linku autobusu, která by mě dovezla do pár kilometrů vzdáleného sídla Charitas. Označenou zastávku nacházím asi až po kilometru chůze. Teprve později se seznamuji se systémem nastupování a vystupování do autobusů. Značené autobusové zastávky jsou v Asuncionu jen na některých místech a nastoupit je možné téměř po celé trase vybrané linky. Je důležité jen vědět, kudy jede, což je pro nezasvěceného člověka docela problém. Vystupuje se na znamení a řidiči staví opět skoro všude. Jak si všímám, zpomalují vždy před křižovatkou a při podřazení cestující ještě za jízdy vyskakují. Řidič si rychle přeřadí a pokračuje dál. Zpočátku si na tento styl řízení autobusů nemohu zvyknout, a když ke mně přijíždí první autobus s číslem, které potřebuji, mávám na něj a on zpomaluje, přijíždí ke mně s otevřenými dveřmi a já čekám, že úplně zastaví. Když už mě ale pomaličku míjí, ve vteřině si uvědomuji, že jestli chci jet, musím si pospíšit a dvěma rychlými skoky se ocitám uvnitř autobusu." (NAZAROV, Petr. Jižní Amerika: Z Buenos Aires na Machu Picchu. 1. vyd. Nová Forma, 2010. Paraguay, s. 36. ISBN 978-80-87313-78-7)

Život v Paraguayi se naprosto vymyká standardům, které známe a na které jsme zvyklí. Na benzinových pumpách potkáváte uniformované ozbrojené vojáky, při návštěvě chudinských čtvrtí se vám až tají dech nad neutěšenou životní situací, se kterou jsou někteří jihoameričtí obyvatelé nuceni se potýkat, ale na druhou stranu se můžete setkat s neuvěřitelně srdečnými lidmi, kteří vás bez váhání pozvou ke svému stolu a ochotně se s vámi rozdělí i o to málo, co sami mají. Cestovatel zde navštěvuje také malé městečko Caacupé, kam každý rok v prosinci podniká řada poutníků cestu na slavnost neposkvrněného početí Panny Marie, přístavní město Conception, kde se setkává se skupinkou indiánů Guaraní a Ciudad del Este ležící v hraničním pásmu s Brazílií. Autor v knize popisuje i své úplně první setkání s proslulou tradiční paraguayskou polévkou:
"Poobědváme v domě, kde nás obsluhuje rodinná služka a přestože se nechci nechávat obsluhovat, služka mně pořád s úsměvem nabízí nějaké občerstvení. Rebeca říká, že k obědu bude mimo jiné Sopa Paraguaya neboli paraguayská polévka, jež je národní pochutinou. Když usedáme ke stolu, Rebeca s matkou se krátce pomodlí a děkují Bohu za všechny dary. Pouštím se do polévky a musím konstatovat, že paraguayská polévka chutná výborně. Rebeca odvětí, že jsem se paraguayské polévky ještě vůbec nedotkl a já naprosto zmateně na ni civím a nechápu, o čem mluví, když jsem polévku právě dojedl. Se smíchem mi vysvětluje, že paraguayská polévka leží přímo přede mnou na stole a vypadá asi jako naše bramborová buchta. Pořád nechápavě koukám a Rebeca vykládá, že vznik této pochutiny je trochu netradiční. Traduje se, že kdysi dávno prý tato pochutina vyrobená z kukuřice, vajec, sýra, maniokové mouky a mléka sloužila v tekutém stavu jako polévka, ale nějaká hospodyně ji nechala dlouho na plotně až se tekutina i díky silnému zahuštění přeměnila v pevnější skupenství." (NAZAROV, Petr. Jižní Amerika: Z Buenos Aires na Machu Picchu. Op. cit., s. 85–86.)
Bolívie je pro svoji panensky čistou přírodu velkým lákadlem pro každého cestovatele. Jedna z nejzajímavějších výprav, kterou autor v rámci této země podniká, je výprava na Salar de Uyuni, největší solnou pánev na světě. Cestou má možnost spatřit raritní úkaz – tzv. pohřebiště vlaků uprostřed ničeho.
Cestovatel a dobrodruh dále postupuje přes Chile do Peru, kde navštěvuje unikátní plovoucí ostrovy, kouzelné město Cusco a závěrem jeden z nejhlavnějších cílů podniknuté cesty a – jak sám říká – "svůj dávný sen", magické Machu Picchu.
"Vcházíme do tohoto mystického a bájemi opředeného města a mě se zmocňuje zvláštní pocit. Tolikrát v minulosti jsem viděl na obrázcích nebo na videu tento div světa a přitom jsem pokaždé cítil silnou přitažlivost k tomuto místu. Tento pocit sounáležitosti a magického spojení teď několikrát vzrůstá." (NAZAROV, Petr. Jižní Amerika: Z Buenos Aires na Machu Picchu. Op. cit., s. 168.)
Kniha je dokreslena více než stovkou barevných i černobílých fotografií, které autor během své cesty pořídil.

SDÍLEJTE ČLÁNEK

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT