Kapelník Anakondy Bendy o dramatu v Dubaji: Místo relaxu jsme sledovali sestřelování dronů

Míro, do Dubaje jste s rodinou vyráželi za sluncem a odpočinkem. Kdy jste vlastně odletěli a tušili jste v tu chvíli, že se vaše dovolená promění v takové drama?

To jsme opravdu netušili! Už jsme v Dubaji jednou byli a moc se nám tam líbilo. Marina, obří kolo Ain Dubai, moře a celkově ta moderní architektura a atmosféra – je to zkrátka fascinující místo. S partnerkou jsme se shodli, že si to po šesti letech zopakujeme. Vyrazili jsme 27. února společně s dvanáctiletou dcerou a neteří. Jeli jsme úplně sami, bez cestovky, a hrozně jsme se těšili, jak si to užijeme. Vůbec nás nenapadlo, že si domů povezeme úplně jiné zážitky než jen fotky z pláže.

Kdy vám poprvé došlo, že tahle dovolená nebude úplně standardní?

V sobotu dopoledne, když jsme leželi v klidu na pláži u hotelu a najednou se nad námi na obloze objevil takový „blikanec“. Za chvíli další a po něm malý bílý mráček. Nejdřív se nic nedělo, ale pak to přišlo – bum, bum, bum, bum! Čtyři rány za sebou. Část lidí zpanikařila, začali se balit a utíkat z pláže do hotelu. My jsme tam nejdřív zůstali a koukali, co se děje, ale pak nám došlo, že je to průšvih, a klidili jsme se také. Na hotelu nejdřív neměli žádné informace, všechno jsme si museli zjišťovat sami přes mobily a Instagram. Až tam jsme se dočetli, že je nějaký vážný problém, že USA a Izrael udeřili na Írán a ten začal útočit zpět a zaměřili se i na americké základny v SAE, včetně Dubaje.

Jak jste to v tu chvíli prožívali?

Nebyl to vůbec dobrý pocit. Jakmile se zprávy dostaly do Čech, kamarádi nám začali volat a psát, jestli jsme v pořádku. V médiích to vypadalo mnohem hůře, než byla realita, ale na psychice to nepřidalo. Člověk byl neustále v napětí. Přes den se to dalo, ale nejhorší byly noci. Rány se ozývaly i ve dvě ráno, někdy to bylo opravdu blízko, zvuk se odrážel od hotelu a do toho hluk stíhaček... z toho vám naskočí husí kůže a už neusnete. Pořád se snažíte přesvědčovat, že to bude v pořádku, ale uvnitř máte ten zvláštní pocit. Holky to nesly každá jinak, ale všechny byly statečné.

Měli jste v Dubaji i přátele, kteří na tom byli o něco hůř než vy. Je to tak?

Ti to měli z první ruky. Byli ubytovaní přímo u vjezdu na Palm Jumeirah a přímo nad nimi sestřelili dron. Spadl snad jen dvě stě metrů od nich. Zatímco my jsme byli relativně v klidu, u nich v hotelu nastala úplně jiná scéna – lidé spali v garážích na matracích z lehátek a na pokoje se chodili jen narychlo osprchovat. Vyřešili to radikálně a za mě i riskantně - sedli do taxíku a za dvacet tisíc dojeli až do Ománu, odkud nakonec odletěli domů.

Jak jste se v tom informačním toku orientovali? Spoléhal jste jen na zprávy z domova?

Začal jsem sledovat přímo místní zdroje, hlavně Emirates News na Instagramu. Bylo to neuvěřitelné. Psali třeba: „Lidé mohou slyšet výbuchy, je to výsledek úspěšné operace protivzdušné obrany.“ Vlastně nás takhle uklidňovali. Postupně tam naskakovala šílená čísla – ke konci pobytu to bylo více než tisíc zlikvidovaných dronů a střel. Fascinovalo mě, že se k tomu stavěli čelem, přiznali i dopady zbytků dronů, nic nelakovali narůžovo, ale zároveň z toho nedělali konec světa.

A život v Dubaji plynul dál?

Ano, život tam prostě běžel dál. Lidé chodili do práce, u bazénu nabízeli výlety do pouště i plavby lodí. Omezily se jen některé atrakce – u hotelu nás nepouštěli na pláž a kolo Ain Dubai úplně zastavili. Ale jinak se večer rozsvítil stadion, hrál se fotbal a v nákupních centrech to vypadalo, jako by se nic nedělo. Do téhle zdánlivé pohody nám ale občas pípla v mobilu výstraha.

To byla oficiální vládní výstraha?

Ano, a byl to šílený zvuk. Když přišla poprvé, vážně jsme se lekli. Vzali jsme pasy a běželi z pokoje po schodech. V suterénu na nás zaměstnanci koukali jak na blázny. Říkám jim: „Vždyť je poplach! Musíme do bezpečí!“ Tak nás nakonec provedli přes vývařovny a prádelny do lobby. Další dva poplachy už jsme tolik neřešili.

Nebál jste se, že tam uvíznete?

Pořád jsem kontroloval telefon a byl ve spojení s aerolinkami. Měl jsem nasmlouvaný koncert s Anakondou Bendou a byl jsem ve stresu, že ho nestihnu. Partnerka nechápala, že mě tahle věc znervózňuje skoro víc než ty stíhačky nad hlavou. Nakonec nám potvrdili, že poletíme podle plánu. Na letišti byl sice zmatek, ale všechno běželo jak na drátkách.

Jak probíhala samotná cesta domů?

V letadle jsem celou dobu sledoval Flightradar. Bylo neuvěřitelné vidět ty stíhačky, jak tam krouží, zatímco my jsme startovali. Letušky byly profesionální a udržovaly klid, i když na lidech byla vidět úleva, až když jsme byli ve vzduchu. V Hurghadě jsme měli původně neplánované dvouhodinové mezipřistání, takže se to protáhlo, ale ten pocit, když jsme dosedli v Praze, byl k nezaplacení.

Co byste vzkázal lidem, kteří se do Dubaje teď chystají?

Teď bych tam asi nejezdil, pokud člověk vyloženě nemusí. Pokud ano, sledujte místní zdroje, jako je Instagram Emirates News, informují pravidelně. My jsme se vrátili v pořádku a byl jsem rád, že jsem si mohl zase sednout v klidu za bubny a odehrát parádní koncert s Anakondou Bendou na MDŽ ve Smolivci.

Foto archiv Miroslav Polata