ROZHOVOR: Dá se zvládnout rakovina? Marcela Kliková o životě s pleší (13.11.2021 12:01:00)

Vy jste učitelkou na prvním stupni základní školy v Plzni, a to od roku 1988. Baví vás stále vaše práce?

„Celých 32 let učím s velkým nasazením. Učitelství beru jako své životní poslání a skutečně mě to naplňuje. Měla jsem dříve možnost převzít cukrárnu po své babičce, ale chtěla jsem být vždy učitelkou. Učím nejmenší děti do třetí třídy. Ve škole jsem i pořádala školní plesy. Dokonce jsem si i splnila jeden z mých snů, když jsem moderovala Krajský učitelský ples v plzeňské Besedě.“

Letos jste vyhrála cenu v kategorii „Pedagog roku základní školy“. Co pro vás taková cena znamená?

„Ocenění mě zastihlo v době, kdy už jsem o své nemoci věděla, byla jsem po operaci a zasáhlo mě to velmi emočně, protože svojí práci opravdu miluji. Byla to pro mě opravdu velká pocta.“

Pro lidi, kteří jsou ve stejné situaci jako vy, jste často velkou oporou. Jak se s vámi lidé mohou spojit?

„Pro lidi, kteří chtějí najít sílu a odvahu, jsem k dispozici přes můj e-mail klik.marcela@gmail.com. Kdokoli si teď čte náš rozhovor, a má pocit, že je na konci sil, má strach nebo potřebuje podpořit, může se na mě kdykoliv obrátit. V budoucnu bych chtěla udělat besedu, ale momentální covidová situace mi to samozřejmě neulehčuje. S dcerou jsme vytvořily motivační letáčky „Život s pleší je fajn“, které jsme distibuovaly do sboroven škol, do školek nebo do ordinací na Doubravce."

Kdy vám diagnostikovali onkologické onemocnění a jak to u vás vše začalo?

„Po covidu jsem šla v dubnu letošního roku na normální kontrolu k mojí prsní lékařce s tím, že jsem si nahmatala bulku v prsu. Byla jsem si jista, že je to jen cysta. Jenže bohužel to cysta nebyla. Poté se rozjel velký kolotoč, který se stále ještě nezastavil.“

Co jste zažívala poté, co vám to oznámili? Šok, strach, bezmoc…?  

„To zjištění pro mě bylo samozřejmě velký šok. Ale nejsem v naší rodině jediná, u které se rakovina objevila. Zpočátku jsem měla strach. Každý má strach. Ten kdo říká, že ne, lže si do kapsy. Já jsem si svůj strach nechala v sobě a rozhodla jsem se ho nešířit dál. Rodině a veřejnosti chci dávat to světlo, které ve mně stále převažuje.“

Jak diagnózu přijalo vaše okolí?

„Moje starší dcera je pediatrička, když jsem jí to sdělila, tak už jasně věděla, co se bude dál dít. Když se jí zaslzelo v očích, věděla jsem, že to žádná sranda nebude. Můj manžel to vzal s nadhledem, ten nepřipouští, že mezi námi nějaká nemoc je a doma fungujeme stejně jako předtím. Nikdo z mého okolí mě nebere jako oběť a jsem za to velice ráda. Tím, že já jsem svému okolí nedala šanci, aby nade mnou plakali, o to více to lépe přijali. Jsou přesvědčeni, že to zvládnu a já jsem o tom přesvědčená také.“

Kdy jste se rozhodla bojovat a nevzdat se?

„Hned! Ten den, co jsem se to v ordinaci u mé doktorky dozvěděla, jsem jí řekla, že jdeme do toho, že to nějak zvládneme. I když jsem si vědoma toho, že rakovina je vážné onemocnění, před kterým mám respekt, nehodlám se z toho hroutit. Snažím se na to nahlížet z jiného pohledu.“

Jak probíhá vaše léčba?

„Jsem doma od 17. května, kdy jsem už diagnózu věděla. Na pracovní neschopnost jsem nastoupila ale až před operací. Děti jsem učila do poslední chvíle. Momentálně chodím na denní stacionář, kde se scházíme jak ženy, tak muži. Mám za sebou první čtyři chemoterapie, chodila jsem na ně po třech týdnech. Po nich už mi začaly jít dolů vlasy a měla jsem zažívací problémy. Pak jsem dostala dalších dvanáct, na ty chodím každý pátek. Někdo chodí v pátek do baru, já chodím na ´chemoškové koktejly´.“ 

A jak snášíte chemoterapie?

„Po těchto chemoterapiích už mi nebývá tak špatně jako po těch předchozích, ale mám někdy bolesti svalů v celém těle. Vždy říkám, že jsem byla dlouho ve fitku. Snažím se to brát s určitým humorem. Po těchto chemoterapiích mě čeká ‚VIP solárko‘ – ozařování, které bude probíhat kolem Vánoc.“

Mnoho žen má pocit, že v ten moment, co přijdou o svá prsa, přestanou být ženami. Jak jste to prožívala vy?

„Je to jen prso. Nezáleží na tom, jestli mají ženy už odkojeno nebo ne, v dnešní době je spousta kvalitních sunarů, se kterými děti určitě nestrádají. V této situaci jde o život, ne o prso. Já jsem se hned po operacích dostala k implantátu. Mé nové prso jsem nesla dobře. Bohužel po první chemoterapii nastala komplikace, dostala jsem horečky, prso se zanítilo a už ho zase nemám. Takže momentálně jsem i vnitřně rozhodnutá, že je mi bez implantátu dobře a nosím jen speciální prádlo. Myslím si, že více trpí ženy, které si na svém vzhledu opravdu zakládají. Já se na vzhled úplně neupínám ani u mě, ani u ostatních. Pro mě je důležitější, co má člověk uvnitř a jak se s ním cítím."

Co byste na závěr vzkázala všem, kteří jsou ve stejné situaci jako vy?

„Aby se nebáli. Někdy je to těžké a je vám mizerně, ale musíte vstát a říct si, že zítra bude líp. Hlavní je mít chuť žít, jinak to nejde. Zkuste najít jiný pohled na situaci. Optimismus je recept na úspěšnou cestu. A hlavně si uvědomit, že v tom nejste samy! Neuzavírejte se a mluvte o svých pocitech. Já jsem se celý život za něčím hnala. Chtěla jsem být perfektní učitelka, matka i manželka. Nejradši bych se pro lidi kolem sebe rozdala. Moje tělo už mi dlouho dávalo signály, že je toho moc. U mě se nemoc projevila ve chvíli, kdy už jsem byla psychicky i fyzicky opravdu vyčerpaná. Teď jsem se zastavila. Nemoc mi zároveň otevřela prostor pro něco, co jsem dlouho chtěla. Například trávím i spoustu volného času v přírodě, nikdy jsem nebyla na Šumavě tak často jako teď. Zároveň trávím i více času se svojí rodinou, čehož si moc vážím.“

foto: QAP