Když neštěstí chodí po horách.. aneb cvičení IZS na Šumavě – FOTKY!

Neukáznění lyžaři, přecenění sportovních dovedností nebo technická závada na lanovce. Nehoda, která vyžaduje pomoc bez větší časové prodlevy. Dostat se ke zraněnému po zemi je vzhledem k extrémním klimatickým podmínkám a těžko přístupnému terénu velmi komplikované. Jedinou možností se stává záchrana ze vzduchu.

Aby při náročném zásahu leteckých záchranářů v nejrůznějších krizových situacích byla záchrana co nejefektivnější, k tomu už několik let přispívají pravidelná součinnostní cvičení složek Integrovaného záchranného systému. Ve dnech 17.-18. února se výcvik uskutečnil na Šumavě v katastru města Železná Ruda – Špičák.

Každá hodina součinnostního cvičení je pro záchranáře nesmírně důležitá. Získávají cenné zkušenosti, které mohou mít zásadní význam při záchraně lidského života, kdy jde zejména o koordinaci a čas.

„Létání v zasněženém horském terénu pro nás znamená vrchol pilotáže. Jde o jednu z nejnáročnějších činností, kterou může pilot ve vrtulníku absolvovat. Důvodem je zejména nevyzpytatelnost směru a rychlosti větru, sněhová pokrývka terénu a výkon vrtulníku.“ říká velitel vrtulníkové letky podplukovník Peter Smik a dodává: „ Při vzletu nebo přistání může zvířený prachový sníh vrtulník zabalit do koule. To by posádce způsobilo velice špatnou prostorovou orientaci. Je to bílá tma. V prachovém oblaku pilot vidí maximálně dva tři metry od kabiny. Této skutečnosti se podřizuje technika pilotáže.“

Pilot však nemůže ztratit vizuální kontakt se zemí. Neustále se musí orientovat podle nějakých pevných bodů. Těch se musí držet, než se prašan takzvaně vyfouká a on s vrtulníkem přistane. Souhra posádky je v této fázi klíčová. Důležitou úlohu sehrává také palubní technik, který sleduje situaci pod strojem. „Jsou to moje druhé oči, které mi hodně pomáhají. Já se soustředím na přesné visení a on mě vede bezpečně nad místo zásahu, abych se nad ním přesně udržel a nikoho na zemi neohrozil. V té chvíli se stávám řízeným modelem palubního technika.“ s úsměvem vysvětluje podplukovník Smik.

Kapitán je mozek ostrého zásahu. On má to poslední slovo. Na druhé straně je povinen optimálně zhodnotit možnou míru rizika. Je to též o zkušenostech. S maximálním soustředěním musí zkoordinovat činnost na palubě. Proto všichni zúčastnění kladou takový důraz na přípravu. Aby nebyla za žádných okolností šablonovitá, aby se měnily lokality zásahu. Přísný dril letových posádek 243. vrtulníkové letky je bezpochyby na místě. Právě ony zajišťují Leteckou záchrannou službu a službu pátrání a záchrany SAR. A společně s leteckými záchranáři mohou být kdykoliv nasazeni k řešení krizové situace. 

„Jednoznačně lze říci, že společně nastolená pravidla zásahů LZS přináší lepší výsledky při zajišťování dostupnosti neodkladné zdravotnické péče. Letečtí záchranáři jsou nasazováni také při dalších operacích v jinak nedostupných terénech – na vodě, ve skalách, ve stržích a průrvách, na horách...prostě všude tam, kam se jiná technika kromě vrtulníkové nedostane. Takových míst je v našem kraji nepočítaně. Naši letečtí záchranáři se často musejí co nejrychleji přemístit i tam, kde hrozí krize, havárie či jiné vyhrocené situace.“ řekl instruktor hasičů - leteckých záchranářů nadpraporčík Ondřej Kolečko.

Foto: HZS Plzeňského kraje