„Bude lépe a radostněji,“ říká doktorka Barbora Špičková - VIDEO

A právě její osobní zkušenost s dopady onemocnění covid-19 byla důvodem, proč ji oslovil Plzeňský kraj a požádal o účinkování ve videospotu k očkovací kampani.   

Paní doktorko, proč jste se rozhodla zúčastnit očkovací kampaně a navíc bez nároku na honorář?

Když mi zavolal pan ředitel s otázkou, zda bych se nechtěla zúčastnit natáčení, má první myšlenka byla: „Tohle já rozhodně nedám.“ Věřte mi, v řečnění do kamery zrovna nevynikám. Vzápětí mi ale došlo, že to není vůbec důležité a možná právě někdo jako já, absolutně mediálně neznámý lékař, je tou pravou osobou, která se má tohoto úkolu chopit. A protože i já jsem plně očkovaná, je pro mě dostatečnou odměnou, pokud se mi podaří byť i jen jednoho človíčka přesvědčit o smysluplnosti očkování a tím mu třeba zachránit život.

Jak se vám natáčení líbilo? Měla jste s tím nějaké předchozí zkušenosti?

Kamerám jsem se celý svůj dosavadní život celkem úspěšně vyhýbala. Nebudu si hrát na hrdinku, měla jsem z natáčení strach. Nejvíce jsem se bála, abych nezklamala.

Dnes už vím, že jsem se strachovala zbytečně. Natáčeli jsme v Domažlické nemocnici na interně, která v době epidemie sloužila jako covidové oddělení a pánové z natáčecího týmu se chovali velmi profesionálně. Navíc byli lidští, trpěliví a milí a k mému překvapení musím přiznat, že jsem si to i přes počáteční rozpaky užila.

Jak dlouho pracujete v Domažlické nemocnici?

Od září 2020 jsem jezdila pomáhat se službami v pátek a o víkendech na interní oddělení. To jsem ještě žila a pracovala v Praze. Na konci února 2021 jsem se do Domažlic přestěhovala a od března 2021 zde pracuji na plný úvazek. Před tím jsem pracovala na interně v Říčanech u Prahy a také u praktického lékaře v Praze Vysočanech. A ačkoli jsem se zařekla, že se naplno zpět do nemocničního koloběhu už nevrátím, jsem zpět a ještě k tomu 150 km od domova. Což mimochodem není Praha, ale jedno malé krásné středočeské městečko, kam se vždy velmi ráda vracím, Nové Strašecí.

Jak se vám na domažlické interně daří?

Zažila jsem několik pracovních kolektivů, ale tento rozhodně patří k těm nejlepším. Nejen moji lékařští kolegové, ale i zdravotní sestřičky, bratři a jiný pomocný zdravotnický i nezdravotnický personál, všichni jsou skvělí a to opravdu ani trochu nepřeháním. Jim všem patří můj veliký obdiv, jak se s celou nesnadnou covidovou dobou statečně a úspěšně poprali.

Nedávno na mě jako na typickou ženu padl trochu splín. Než jsem se nadála, otevřely se dveře ambulance a v nich stál Jura s Kamilem - pro mě úplně ti nej kolegové a troufám si říct i přátelé, v ruce kytaru a svými tuze krásnými hlasy mi zazpívali. Všechny chmury byly náhle ty tam (smích).

Jaký byl váš poslední rok? Co vám dal? Co vám vzal?

Můj poslední rok byl plný zvratů, nečekaných událostí a zcela neplánovaných rozhodnutí. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že v květnu 2021 budu žít v kraji Chodů a ve svém volném čase budu řešit takové věci, jako třeba jaký typ a barvu sekačky na trávu si pořídit, myslela bych si, že blouzní (smích). Měla jsem úplně jiné sny a plány. Ale člověk míní, život mění…

Co mi dal? Soukromě mi dal lásku, která i když nakonec nedopadla, zanechala milé vzpomínky. Dále samozřejmě nové pracovní zkušenosti vč. těch smutnějších spojených s celosvětovou epidemií covid-19. Hlavně mi dal odvahu vykročit ze své komfortní zóny, jít dál a nebát se nového a neznámého. A vzal mi jen to, co si vzít měl…

Co vám pomáhalo v těžkých chvílích posledních měsíců?

Mám milovanou rodinu, skvělé přátele a kamarády. Ti všichni mi jsou celé roky obrovskou podporou v nelehkých časech, sdílí se mnou vše krásné a veselé. Úplně nejvíc mi ale nakonec vždy pomůže, když si uvědomím, jak jsem vlastně nesmírně vděčná za vše, co mám. V tu chvíli se mi vrátí úsměv na tvář.

Čím relaxujete? Co vás baví?

Miluju přírodu, hory a zejména lesy, takže momentálně si pár metrů za barákem přijdu jako v ráji. Krásy Českého lesa a Šumavy, to je teď můj relax. A největší radost mi dělá má malá čtyřnohá kočičí princezna Filoménka, která si mě doslova obmotala kolem prstu.

Na co se těšíte? Co podniknete, až padnou veškerá protiepidemická opatření? 

Zajdu si na nějaký pěkný koncert pod širým teplým letním nebem a s pěkně vychlazeným točeným pivkem v ruce si budu říkat, jak je ten svět vlastně krásný.

Už více než rok se na lidi ze všech stran valí převážně kritika - jak a co dělají špatně, co nedodržují, jaké tresty je čekají za porušení nařízení apod. Chápu, že jsou už všichni naštvaní. Troufám si říct, že větší část populace si plně uvědomuje, jak vážná situace byla a že ještě stále není vyhráno. Že určitá i velmi omezující opatření byla a jsou potřeba. Ale také si myslím, že teď si všichni zaslouží hlavně pořádně pochválit a povzbudit. Vím, že někdy je velmi těžké tomu uvěřit, ale zase bude lépe a radostněji.

MUDr. Barbora Špičková (*1987) je lékař interního odd. Domažlické nemocnice.

Narodila se v Praze, miluje lesy, přírodu a svoji kočičku Filomenku.