Martin Stošek: Stříbrná medaile z Cape Epic je pro nás motivací

Před dvěma týdny se Martin Stošek vrátil zpět do Plzně z Cape Epic, nejnáročnějšího maratonu dvojic na světě, který se každoročně koná v Jihoafrické republice. V osmidenním závodě rozděleném na etapy oblékl žlutý dres s německým kolegou Andreasem Seewaldem. Po sedmi stovkách kilometrů měli vítězství téměř na dosah, ovšem komplikace, které dvojici stály vítězné minuty, nastaly již v první etapě závodu.

 „Andreas spadl hned v první etapě. Narazil si při pádu žebra, která se mu začala postupně ozývat. První etapu jsme vyhráli, s dalšími dny se ale obtíže zhoršovaly. Andreas nemohl ani jet z kopce, protože měl při otřesech velké bolesti. V sobotu jsme z našeho komfortního náskoku přibližně sedmi minut ztratili čtyři a v neděli jsme ztratili dalších pět. Závod jsme tedy prohráli až poslední den o asi dvě minuty v celkovém pořadí,“ říká reprezentant z českého týmu Canyon Northwave, pod vedením Kristiana Hynka a dodává:„Já jsem komplikace tento závod neměl. Jen čtvrtý den nastal technický problém, kdy jsem píchl kolo. Naštěstí se to stalo před technickou zónou, kde jsem si ho hned vyměnil. Fyzicky pro mě byla nejnáročnější druhá etapa, která byla nejdelší.“

Na závodu jste byl počtvrté, jednou jako fyzioterapeut. Ovšem letos jste poprvé projel cílovou rovinu. Jaké komplikace provázely předešlé ročníky?

„Na Cape Epic jsem poprvé jel v roce 2019 jako fyzioterapeut. O rok později nám závod zrušili dva dny před startem kvůli covidu. Tehdy jsme strávili deset dní v Africe přípravou na závod a v den registrace se vedení závodu rozhodlo, že ho zruší. My jsme ze závodu odjížděli v pátek a v tu dobu ještě přijížděli lidé, aniž by věděli, že se ruší. V roce 2021 byl pak Cape Epic přesunutý na podzim, ale museli jsme odstoupit kvůli mým zdravotním problémům. Pro nás je Afrika exotická země a jsou tam velmi časté střevní virózy či bakterie. Skolilo to i mě, projevilo se to u mě z hodiny na hodinu a nebylo možné závodit. Letos jsme si vše vařili sami, zuby jsme si čistili balenou vodou a snažili jsme se být opatrní, jak to šlo.“

Nemáte pocit, že je pro vás závod zakletý?

„Není zakletý. První jsem nezávodil, druhý byl covid, který uzavřel nejen sportovní akce. Ovšem ze dvou startů, kdy jsme měli padesáti procentní šanci na medaili, si myslím, že to dopadlo dobře. Tento závod jezdí i mistři světa, kteří za sebou mají úspěšnou kariéru a nevyhráli. Během osmi dní vám musí vyjít mnoho věcí, což se málokdy povede.“

Co jste cítil hned po dojezdu?

„Hned po dojezdu jsem byl samozřejmě naštvaný a zklamaný, když nám první místo uteklo až poslední den. Ovšem tohle je závod dvojic a minulý ročník jsem měl zase komplikace já. Když jedeme dva, riziko se samozřejmě zdvojnásobuje. Druhé místo je pro nás také opravdu velký úspěch a zároveň motivací do dalších ročníků.“

Byl pro vás Cape Epic nejnáročnější závod, který jste jel?

„I když se jedná o nejnáročnější závod na světě, tak pro mě paradoxně nebyl tím nejtěžším. Před třemi lety jsme byli na etapovém závodě v Brazílii, na Brasil Ride, o kterém se říká, že je po Epicu druhý nejtěžší. Závod byl pro mě daleko náročnější, nebyl jsem ale také tolik připravený jako teď. Ty dny jsem tam opravdu protrpěl.“

Co vás čeká v následujících týdnech?

„Odpočinek po závodu už mám teď za sebou. Ovšem vyčerpání na mě dolehlo až po šesti dnech odpočívání, kdy jsem měl pocit, že jsem závod právě dojel. Stalo se mi to poprvé a byl to asi nejhorší stav po závodu, jaký jsem zažil. Teď už jsem zase v tréninku. Tuto neděli 17. dubna odjíždíme do Chorvatska na závod 4 Islands, který startuje 19. dubna. Jedná se také o etapový závod dvojic, tentokrát pětidenní. Jedu opět s Andreasem a těším se. Jsme výkonnostně velmi srovnaní a sedli jsme si i lidsky, takže se nám závody jezdí o to lépe.“

Plánujete pokořit Cape Epic i následující rok?

„Na další Cape Epic se určitě chystám. Připravovat se budu pravděpodobně stejně, jako letošní rok, jelikož jsem se před závodem cítil výborně. Myslím, že pokud nenastanou komplikace, máme šanci na první místo.“

FOTO: MTBs.cz, osobní archiv Martina Stoška