Jaké je jezdit s "rychlou" sanitkou?

Pro každého nejsou začátky u výjezdovky těžké. "Kroutím už tady jedenáctý rok. Ale před tím jsem byl už pět let na ARO na JIPce, takže to pro mě tady nebylo tak těžké. Ta JIPka pro mě byla dost tvrdá škola," vysvětluje záchranář Roman. "Nejhorší jsou vždycky děti. Samozřejmě úmrtí je vždycky špatné, ale u těch dětí je to nejhorší." Na žádný konkrétní případ si ale Roman raději nevzpomíná. "Abych řekl pravdu, tak se snažim nechávat práci v práci. Musim ještě vydržet do důchodu a nezbláznit se z toho, ne?" směje se. Otupět vůči smrti je podle Romana nutné. "Musíte práci vytěsnit, jinak to nejde," myslí si.

Sám má vlastní zkušenost i s tím, že musel pomáhat blízké osobě. "Je to velmi těžké. Mám tu zkušenost a bohužel jsem si v tu dobu myslel, že už jsem otrlý proti všemu. A nebyl jsem. Bylo to smutné," dodává. Od práce u záchranky ho neodradí ani nebezpečí například napadení či nákazy HIV či žloutenky typu C. "Tak s napadením při zásahu se to hodně zlepšilo. Pokud jedeme na nějaké rizikové místo, jedou s námi policisté a doprovází nás i do nemocnice. Ale já sám mám zkušenost s napadením. Napadl mě agresivní opilý pacient. Je to u soudu," konstatoval záchranář s tím, že bylo štěstí, že tam byl on sám a ne některá z menších kolegyň. "Tu by to zaručeně porazilo," vysvětluje. Dalším nebezpečím je třeba i nákaza od feťáků, kterých podle Romana hodně přibývá. "Ale pro mě je tahle práce takový adrenalin," uzavírá.

Na praxi k rychlé záchrance chodí dnes i studenti oboru zdravotnický záchranář. "Tak jasně je to tady jiné než ve škole. Byla jsem hodně zaskočená, člověk na to není připraven," vysvětluje studentka Kristýna. "Můj první výjezd byl naštěstí jen rozseknutá hlava. Ale už mám za sebou i exitus," popisuje první týden praxe studentka. "Čekala jsem to horší, ale zatím jsem to zvládla," konstatovala budoucí záchranářka s tím, že to se prostě musí vytěsnit. "Je to pro mne zcela anonymní člověk, musím to vytěsnit," myslí si.

Co pomoc blízkému? "V tom jsou právě ty emoce. Myslím si, že člověk se snaží ještě víc, o to je to těžší," říká Kristýna.

Delší praxi už má za sebou Tereza, která letos studuje posledním rokem záchranáře. "Na prvním výjezdu jsem byla ve stresu, byl tam i strach ale i adrenalin. Prostě něco naprosto nového. Byl to zážitek jet s majákama sanitkou," popisuje začátek praxe Tereza. "První výjezd nebyl nic vážného, tuším jen nějaký kolaps. Ale exitus jsem, nevím jetli bohužel nebo bohudík, nezažila." Vytěsní studenti tuhle práci? "Myslím si, že by to člověk měl vytěsnit, nebrat si to. Jinak se z toho musí zbláznit," myslí si studentka, kterou práce na záchrance opravdu baví. Ale jak je to s blízkou osobou? "Myslím si, že by záchranář měl jezdit jinde než je místo jeho bydliště, protože si osobně nedovedu představit, že bych přijela k někomu ze svých blízkých či známých a nedej bože to snad nezvládla," konstatovala mladá záchranářka.