Psychosomatika aneb Když si tělo a mysl nerozumí

Už Hippokrates učil, že nemoc není jen porucha těla, ale také nerovnováha v člověku jako celku. Ve starých kulturách bylo samozřejmé, že emoce ovlivňují zdraví – jen to ještě nikdo nenazýval psychosomatikou. Psychosomatika se tak vrací na scénu jako nový jazyk našeho těla.

V době, kdy spěcháme rychleji, než stíháme vnímat sami sebe, se stres a potlačené emoce tiše překládají do bolestí zad, migrén, panických úzkostí či zažívacích potíží. Nejde o módní trend, ale o připomenutí, že tělo mluví – jen my ho často odmítáme poslouchat. A právě psychosomatika nám pomáhá tenhle šepot konečně vnímat.

Zažívá psychosomatika v medicíně, díky Radkinu Honzákovi, znovuzrození nebo tady byla vždycky a jen se o ní nevědělo?

Jak už bylo zmíněno v úvodu, již staří Řekové, jako Hippokrates, ale už i jeho předci z rodu Asklepiovců léčili v souladu s paradigmatem psychosomatické medicíny, jak jej vnímáme i dnes.

Podstatou psychosomatické medicíny je, že zohledňuje nejen biologické, ale i psychologické, sociální a spirituální aspekty zdraví a nemoci.

Před dvěma lety jsem navštívila nejstarší zachovaný starořecký léčebný komplex. Svatyně Asklépia (díky němuž mají lékaři ve znaku hada) na Peloponéském poloostrově dochovala svědectví o tom, že součástí léčby té doby byly i hygiena, strava, pohyb, odpočinek, hry, umění, víra, vztahy atd. Je to místo, ze kterého vzešly základy západní medicíny a odkaz, který jsme opustili až v době Reného Descartesa v 16. století. Byl zakladatelem moderní kritické epistemologie, rozdělil svět na svět těles, který odkázal do rukou lékaře a svět duchovní substance, který svěřil do rukou církve. Na téměř 300 let tedy došlo k oddělení „tělesna” od „psyché”.

Co se týká osoby pana doktora Radkina Honzáka, je mým váženým učitelem a snad mohu říct i milovaným přítelem. Vděčíme mu za to, že byl v době, kdy naše socialistické zřízení považovalo psychosomatiku za „buržoazní pavědu” jedním z mála ostrůvků pozitivní deviace, kterým vděčíme za přežití oboru u nás. Geopolitický vliv na historii oboru můžeme sledovat i na tom, že v sousedním Německu se psychosomatické medicíně věnuje cca 15 tisíc lékařů, u nás máme přibližně 60 atestovaných psychosomatických lékařů a na Slovensku ani jednoho.

Jak poznat u pacienta, že „neblafuje“, že jeho problém skutečně existuje a je možno ho pomocí psychosomatiky řešit?

Pacient může v extrémní situaci trpět například tzv. Münchhausenovým syndromem. Vymýšlet si falešné příznaky, aby získal pozornost a péči lékaře, potažmo svého okolí. Zde se jedná o duševní poruchu, kterou je potřeba rozpoznat nejen proto, že postižený zbytečně drancuje kasy zdravotních pojišťoven, ale sám skutečně trpí a s ním i jeho blízcí.

V dnešní době vnímám ve zdravotnictví určitý alibismus. Raději pacienta „ještě jednou” vyšetříme, uděláme ještě jedno CT, pošleme ještě jednou k specialistovi (možná k jinému ve stejném oboru). V tomto kolečku vyšetřování pacient někdy uvízne, při nezjištění příčiny jeho stonání, často i léta. Jde podle mě o to, že prožíváme krizi vztahu lékař-pacient. Krizi důvěry/nedůvěry.

Často může dojít ke konfliktu, když nenaplníme pacientovo očekávání, protože on má přece právo o sobě rozhodovat a může vyvodit forenzní následky. Podobně, jako při nesprávném výkladu demokracie, i zde může dojít k častým konfliktním situacím, kterým se zdravotníci raději vyhnou. V každém případě však platí, že základem a nepodkročitelnou povinností lékaře je na prvním místě léčit prostředky EBM (medicíny založené na důkazech). Zda pacientovi pomohla moje psychosomatická intervence, nebo jen časový odstup, eliminace stresových faktorů, rehabilitace, cvičení jógy atd, to mohu stěží objektivně dokázat. Důležitý je pak klinický stav pacienta a jeho hodnocení. To jsou subjektivní veličiny.

Abychom mluvili konkrétně – jaké jsou typické psychosomatické potíže?

Psychosomatický pacient mívá medicínsky nevysvětlitelné symptomy, může se potýkat i se symptomy, které medicína zná, míra potíží a jejich rezistence na léčbu ale neodpovídají běžnému klinickému obrazu. Jsou zde i pacienti komplikovaní s velkou psychickou či psychosociální zátěží, nebo pacienti s poruchou tělesné úzkosti. Potíže jsou zpravidla chronické, trvají minimálně 3 měsíce, často roky.

Jste gynekoložka, nachází psychosomatika uplatnění i u žen, které se dlouhodobě snaží otěhotnět?

Neplodnost je jedním z hlavních témat v mojí psychosomatické ambulanci. To, že jsem gynekolog, mi dává jistotu v kompetenci posouzení možných somatických příčin poruchy. V dnešní době dramaticky klesající porodnosti si dovolím konstatovat, že za tímto jevem stojí převážně psychosociální faktory.

Psychosomatika dneška je spojením staré moudrosti, psychologie a moderní medicíny. Přesto nejde o léčbu krátkodobou. Jaká je její úspěšnost? Jsou vnímavější ženy nebo muži?

Délka léčby je velice individuální. Mnohým pacientům stačí „vhled zvenku”, poznání souvislostí. Někteří pacienti potřebují multioborovou léčbu ve spolupráci s psychologem, fyzioterapeutem, specialistou jiného oboru nebo duchovním. Ve složitějších případech doporučujeme pobyt v psychosomatickém stacionáři.

Co se týká úspěšnosti léčby u žen a mužů se necítím kompetentní odpovědět, protože většina mých klientů jsou již z podstaty mojí základní specializace právě ženy. Z dob mého studia si však nevybavuji zásadní rozdíly mezi vnímavostí mužů či žen k psychosomatické intervenci. Vždy jde o vztah lékař-pacient a o ochotu pacienta přijmout svůj díl odpovědnosti za průběh stonání a léčby.

Závěrem: existuje univerzální recept, jak neignorovat „volání o pomoc“ vlastního těla a nastavit v něm rovnováhu?

Jednou, po těžké službě, jsme si říkali s panem primářem, že už jsme snad v práci viděli a zažili všechno. Vzápětí jsme zažili situaci, kterou ani jeden z nás za 30 a 40 let profesního života nepotkal. Každý člověk je jiný. Každá potíž i nemoc má mnoho podob. A stejně jako jsou rozdílné naše otisky prstů a obličeje, jsou rozdílné i způsoby reagování našich těl a psychiky, naše prožívání emocí, zpracování pocitů. Domnívám se, že i rovnováhu vnímáme každý jiným způsobem. Pro někoho je eustresem (míra stresu, která nás uspokojuje a vede k naplnění) v padesáti dosáhnout vrcholu Everestu, pro někoho naopak ležet na gauči a číst oblíbenou knihu.

Myslím si, že je tedy důležité poznat sám sebe nebo alespoň vnímat, co cítím v těle a v duši, což může být v dnešní uspěchané době opravdu těžké.

Pokud vás zaujalo dnešní téma a vnímáte, že psychosomatika je cestou ke zlepšení vašich potíží, objednejte se na telefonním čísle: 378 218 111 (recepce). Myslete na své zdraví – myslete na sebe.

Foto EUC Klinika Plzeň